DOBA VELIKONOČNÍ

• 02.04.2018 19:35

  Zmrtvýchvstání Páně, Pascha, Boží hod velikonoční, Velikonoční neděle…

  Zmrtvýchvstání Páně - též Velikonoční neděle (Pascha) nebo Boží hod velikonoční - je největší křesťanský svátek. Slaví se při něm Kristovo vzkříšení a jeho vítězství nad smrtí.

  Svátek se nazývá také „Pascha“; slovo pochází z hebrejského „pesach“, slovo znamenající „přechod“. Historický základ má ve vysvobození Izraelců z Egypta (viz Exodus 12.1-13.16).
  Pro apoštoly se Pascha stala symbolem přechodu Ježíše Krista ze smrti do života.

  
  Neděli Zmrtvýchvstání předchází Velikonoční vigilie – tedy bohoslužba noci, v níž byl Ježíš vzkříšen. Oslava Velikonoc bezprostředně trvá po celý velikonoční oktáv, ale velikonoční doba jako taková končí až 50. dne, a to Letnicemi (Seslání Ducha svatého). V roce 2018 tuto slavnost oslavíme v neděli 20. května.

  Svátek Zmrtvýchvstání Páně byl přijat všemi církvemi. Byly však vedeny diskuse ohledně data jeho slavení. Těmto sporům učinil konec až I. nicejský koncil r. 325, který rozhodl, že Velikonoce se mají slavit v neděli po prvním jarním úplňku.

  Jestliže by na tento den připadla židovská Pascha, přenášejí se pak na následující neděli (to platí ovšem jen u východních církví).

                                                                     (převzato z velikonoce.net, upraveno)

   

• 06.04.2018 12:56

  Novéna k Božímu milosrtdenství

  V řadě zjevení pověřil Pán Ježíš sv. Faustynu Kowalskou (+1938 v Krakově), aby vybízela lidstvo k hluboké a neochvějné důvěře v Boží milosrdenství. Novéna k Božímu milosrdenství, kterou ji Ježíš přikázal napsat a konat před svátkem Milosrdenství, začíná na Velký pátek a končí v sobotu před 2. nedělí velikonoční. Tato neděle je svátek Božího milosrdenství. Novéna uvedená v deníčku sv. Faustyny byla poprvé vytištěna v Krakově v r. 1937, rok před smrtí světice.

  
   

  Pán Ježíš řekl sv. Faustyně: „Toužím, abys během těchto devíti dní přiváděla duše k prameni mého milosrdenství, aby načerpaly síly a osvěžení i všechnu milost, kterou potřebují v těžkostech života, a zvláště v hodině smrti. Každého dne přivedeš do mého Srdce jinou skupinu duší a ponoříš je do toho moře mého milosrdenství. A já všechny tyto duše uvedu do domu mého Otce. Budeš to dělat v tomto i v budoucím životě. A žádné duši, kterou uvedeš do zdroje mého milosrdenství, nic neodmítnu. Každého dne budeš prosit mého Otce o milosti pro tyto duše pro mé bolestné utrpení.“
  Novéna spočívá v prosté modlitbě korunky k Božímu milosrdenství. V Deníčku sestry Faustyny je však zaznamenána ještě rozšířenější novéna, kterou jí Pán Ježíš nadiktoval pro ni samotnou. Uvádíme ji zde také pro ty, kteří se chtějí pomodlit novénu v této rozšířené verzi. 
  
  1. den: Modleme se o milosrdenství Boží pro celé lidstvo, zvláště pro hříšníky.
  „Dnes mi přiveď celé lidstvo, zvláště všechny hříšníky, a ponoř je do moře mého milosrdenství. Tím mě utěšíš v hořkém zármutku, do něhož mě vrhá ztráta duší.“
  Nejmilosrdnější Ježíši, je ti vlastní slitovávat se nad námi a odpouštět nám, nehleď na naše hříchy, ale na důvěru, kterou klademe ve tvou nekonečnou dobrotu, a všechny nás přijmi do příbytku svého nejslitovnějšího srdce a nepropouštěj nás z něj navěky. Prosíme tě o to pro lásku, jež tě pojí s Otcem a Duchem svatým. 
  Věčný Otče, shlédni milosrdně na celé lidstvo a zvláště na ubohé hříšníky, vždyť celé lidstvo je uzavřeno v nejslitovnějším Ježíšově srdci, a pro Jeho bolestné utrpení prokaž nám své milosrdenství, abychom všemohoucnost tvého milosrdenství oslavovali na věky věků. 
  Amen. 
  Korunka k Božímu milosrdenství
  
  2. den: Modleme se za kněze a řeholníky, skrze něž stéká Boží milosrdenství na lidstvo.
  „Dnes mi přiveď duše kněží, řeholníků a řeholnic a ponoř je do mého nezměrného milosrdenství. Ony mi dodaly sílu, abych vydržel hořké utrpení; skrze ně, jako skrze průtoky, stéká na lidstvo mé milosrdenství.“
  Nejmilosrdnější Ježíši, od něhož pochází vše dobré, rozmnož v nás milost, abychom uskutečňovali milosrdenství, aby ti, kdo se na nás dívají, chválili Otce milosrdenství, který je v nebi. 
  Věčný Otče, shlédni milosrdně na ty, které jsi zvláštním způsobem povolal na svou vinici, na duše kněží, řeholníků a řeholnic, a naplň je silou svého požehnání a pro lásku srdce svého Syna, v němž jsou tyto duše uzavřeny, uděl jim svou sílu a světlo, aby dokázali vést ostatní po cestách spásy a aby společně zpívali ke cti tvého nevyčerpatelného milosrdenství na věky věků. Amen. 
  Korunka k Božímu milosrdenství
       
  3. den: Modleme se za všechny věrné křesťany.
  „Dnes mi přiveď všechny zbožné a věrné duše a ponoř je do moře mého milosrdenství; tyto duše mě utěšovaly na křížové cestě, byly mi kapkou útěchy v moři hořkosti.“
  Nejmilosrdnější Ježíši, jenž všem štědře udílíš milosti z pokladnice svého milosrdenství, přijmi nás do příbytku svého nejslitovnějšího srdce a nepropouštěj nás z něj navěky. Prosíme tě o to pro nesmírnou lásku, jíž plane tvé srdce k nebeskému Otci. 
  Věčný Otče, shlédni milosrdně na věrné duše jako dědictví svého Syna a pro jeho bolestné utrpení jim uděl své požehnání a zahrnuj je svou neustálou péčí, aby neztratily lásku a poklad svaté víry, ale aby tvé nesmírné milosrdenství s celým zástupem andělů a svatých oslavovaly na věky věků. Amen. 
  Korunka k Božímu milosrdenství
  
  4. den: Modleme se za pohany a nevěřící, kteří ještě neznají Boží milosrdenství.
  „Dnes mi přiveď pohany a ty, kteří mě ještě neznají. Také na ně jsem myslel při svém hořkém utrpení a jejich následná horlivost potěšila mé srdce. Ponoř je do moře mého milosrdenství.“ 
  Nejslitovnější Ježíši, jenž jsi světlem pro celý svět, přijmi do příbytku svého nejslitovnějšího srdce duše pohanů, kteří tě neznají; nechť je osvítí paprsky tvé milosti, aby i oni společně s námi oslavovali tvé podivuhodné milosrdenství, a nepropouštěj je z příbytku svého nejslitovnějšího srdce. 
  Věčný Otče, shlédni milosrdně na duše pohanů a těch, kdo tě ještě neznají, ale jejichž duše jsou skryty v nejslitovnějším Ježíšově srdci. Přitáhni je do světla evangelia. Tyto duše neví, jak velikým štěstím je tebe milovat. Učiň, ať i ony oslavují štědrost tvého milosrdenství na věky věků. Amen. 
  Korunka k Božímu milosrdenství
  
  5. den: Modleme se za bloudící ve víře.
  „Dnes mi přiveď duše odloučených bratří a ponoř je do moře mého milosrdenství. Hořkým utrpením drásali mé tělo i srdce – moji církev. Když se vracejí k jednotě s církví, hojí se mé rány, a tak zmírňují mé utrpení.“ 
  Nejmilosrdnější Ježíši, jenž jsi dobro samo, ty neodpíráš světlo těm, kdo prosí, přijmi do příbytku svého nejslitovnějšího srdce duše našich odloučených bratří a přitáhni je svým světlem k jednotě s církví a nepropouštěj je z příbytku svého nejslitovnějšího srdce, ale učiň, ať i oni oslaví štědrost tvého milosrdenství. 
  Věčný Otče, shlédni milosrdně na duše našich odloučených bratří, zvláště na ty, kteří promrhali tvá dobra a zneužili tvých milostí zarputilým setrváváním ve svých omylech. Nehleď na jejich chyby, ale na lásku svého Syna a na jeho hořké utrpení, které pro ně podstoupil, neboť i oni jsou uzavřeni v nejslitovnějším Ježíšově srdci. Učiň, ať také oni oslavují Tvé veliké milosrdenství na věky věků. Amen. 
  Korunka k Božímu milosrdenství
  
  6. den: Modleme se za malé děti a duše, jež se jim podobají.
  „Dnes mi přiveď duše tiché a pokorné a duše malých dětí a ponoř je do mého milosrdenství. Tyto duše jsou nejvíc podobné mému srdci, ony mě posilovaly, když jsem v hořkých mukách umíral. Viděl jsem je jako pozemské anděly, kteří budou bdít u mých oltářů. Na ně vylévám milosti plnými proudy. Moji milost může přijmout pouze pokorná duše; pokorným duším dávám svou důvěru.“ 
  Nejmilosrdnější Ježíši, jenž jsi sám řekl: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem...“, přijmi do příbytku svého nejslitovnějšího srdce duše tiché a pokorné a duše malých dětí. Tyto duše uvádějí v úžas celé nebe a nebeský Otec v nich má zvláštní zalíbení. Jsou vonící kyticí před Božím trůnem, vůní, jíž se sytí sám Bůh. Tyto duše stále přebývají ve tvém nejslitovnějším srdci a neustále a navěky zpívají píseň lásky a milosrdenství. 
  Věčný Otče, shlédni milosrdně na duše tiché a pokorné a na duše malých dětí, které jsou uzavřeny v příbytku nejslitovnějšího srdce Ježíšova. Tyto duše se nejvíce podobají tvému Synu; jejich vůně stoupá ze země až k tvému trůnu. Otče milosrdenství a veškerého dobra, prosím tě pro lásku a tvé zalíbení v těchto duších, požehnej celému světu, aby všechny duše společně zpívaly ke cti tvého milosrdenství na věky věků. Amen.
  Korunka k Božímu milosrdenství
  
  7. den: Modleme se za ty, kteří uctívají Boží milosrdenství a šíří v ně důvěru, a tím se stávají živým obrazem milosrdného srdce Ježíšova.
  „Dnes mi přiveď duše, které zvláštním způsobem uctívají a oslavují mé milosrdenství, a ponoř je do mého milosrdenství. Tyto duše měly největší soustrast s mým utrpením a nejhlouběji pronikly do mého ducha. Jsou živým odleskem mého slitovného srdce. V budoucím životě budou tyto duše zářit zvláštním světlem. Žádná z nich se nedostane do pekelného ohně. Každou budu zvlášť bránit v hodinu její smrti.“ 
  Nejmilosrdnější Ježíši, jehož srdce je láska sama, přijmi do příbytku svého nejslitovnějšího srdce duše, které obzvlášť ctí a oslavují velikost tvého milosrdenství. Tyto duše jsou silné mocí samotného Boha; v nejrůznějších trápeních a překážkách jdou vpřed s důvěrou ve tvé milosrdenství. Jsou s tebou sjednoceny a na svých bedrech nesou celé lidstvo. Tyto duše nebudou přísně souzeny, nýbrž je v okamžiku skonu obejme tvé milosrdenství. 
  Věčný Otče, shlédni milosrdně na duše, které oslavují a uctívají největší z tvých vlastností – tvé bezedné milosrdenství, a které jsou skryty v nejslitovnějším Ježíšově srdci. Tyto duše jsou živým evangeliem, mají ruce plné milosrdných skutků a jejich srdce, přeplněné radostí, zpívá píseň milosrdenství Nejvyššímu. Prosím tě, Bože, prokaž jim své milosrdenství, podle jejich naděje a důvěry v tebe. Nechť se na nich naplní příslib Ježíše, který řekl, že duše, které budou uctívat jeho nevyčerpatelné milosrdenství, bude sám chránit v životě a zvláště v hodině smrti jako vlastní slávu. Amen. 
  Korunka k Božímu milosrdenství
  
  8. den: Modleme se za duše v očistci, aby proudy krve Ježíše Krista mírnily a zkrátily jejich utrpení, jímž splácejí dluhy své viny Boží spravedlnosti.
  „Dnes mi přiveď duše, které jsou uvězněny v očistci, a ponoř je do propasti mého milosrdenství; ať prameny mé krve ochladí jejich palčivou trýzeň. Všechny tyto duše velmi miluji, splácejí dluh mé spravedlnosti. Je ve tvé moci přinést jim ulehčení. Vezmi z pokladnice mé církve všechny odpustky a obětuj je za ně. Kdybys znala jejich muka, neustále bys za ně obětovala duchovní almužnu a splácela mé spravedlnosti jejich dluhy.“ 
  Nejmilosrdnější Ježíši, jenž jsi sám řekl, že si přeješ milosrdenství, přivádím tedy do příbytku tvého nejslitovnějšího srdce duše z očistce, které jsou ti velmi milé, které však musí splatit dluh tvé spravedlnosti. Nechť proudy krve a vody, které vytryskly z tvého srdce, uhasí plameny očistcového ohně, aby i tam byla oslavována moc tvého milosrdenství. 
  Věčný Otče, shlédni milosrdně na duše trpící v očistci, jež jsou skryty v nejslitovnějším srdci Ježíšově. Prosím tě, pro bolestné utrpení Ježíše, tvého Syna, a pro hořkost, jíž byla zaplavena jeho nejsvětější duše, prokaž své milosrdenství duším, které se nacházejí pod pohledem tvé spravedlnosti. Nehleď na ně jinak než skrze rány Ježíše, tvého nejmilejšího Syna, neboť věříme, že tvá dobrota a slitovnost jsou nekonečné. Amen. 
  Korunka k Božímu milosrdenství
  
  9. den: Modleme se za vlažné duše, jež byly příčinou strašných bolestí Krista Pána v Getsemanech.
  „Dnes mi přiveď duše vlažné a ponoř je do propasti mého milosrdenství. Tyto duše zraňují mé srdce nejbolestněji. Největšího odporu se mé duši v Getsemanech dostalo od vlažných duší. Ony byly příčinou, že jsem řekl: Otče, odejmi ode mě tento kalich, je-li to Tvá vůle. Poslední záchranou pro ně je utéci se k mému milosrdenství.“ 
  Nejslitovnější Ježíši, jenž jsi slitovnost sama, přivádím do příbytku tvého nejmilovanějšího srdce vlažné duše. Ať se tyto chladné duše, které se podobají mrtvolám a naplňují tě takovým odporem, rozehřejí v ohni tvé čisté lásky. Nejslitovnější Ježíši, použij všemohoucnost svého milosrdenství, přitáhni je do výhně své lásky a daruj jim svatou lásku, vždyť ty můžeš všechno. 
  Věčný Otče, shlédni milosrdně na vlažné duše, uzavřené v nejslitovnějším srdci Ježíšově. Otče milosrdenství, prosím tě, pro hořké utrpení tvého Syna a pro jeho tři hodiny trvající umírání na kříži dovol, aby také ony oslavovaly propast tvého milosrdenství. Amen. 
  Korunka k Božímu milosrdenství

   

                                                                                             /převzato z www.vojtechkodet.cz/

   

• 09.04.2018 08:20

  Kristovo vzkříšení ještě není úplné: velikonoční morálka (2. neděle velikonoční B)

  2.4.2018

  1. čtení: Skutky 4,32–35
  2. čtení: 1. Janův 5,1–6
  Evangelium: Jan 20,19–31
   

  Církevní liturgie těchto velikonočních dnů k nám neúnavně hovoří o Kristově vzkříšení. Každá část bohoslužby slova při mši svaté, a také při liturgii hodin, usiluje o oslavu tohoto mysteria. Církev tak pokračuje v poslání apoštolů, o kterých jsme před chvílí slyšeli, že „vydávali s velkou působivostí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše“ (1. čtení).

  Při promluvě o minulé neděli jsme se snažili o historický přístup k událostem vzkříšení; dnes se pokusíme oduchovní a morální přístup. Přiblížit se k tajemství vzkříšení s duchovním nebo morálním zájmem znamená aktualizovat jeho význam pro nás, využít jeho světlo nejen pro svou víru, ale i pro každodenní konkrétní jednání. Mezi oběma způsoby přístupu je patrna živá souvislost: historie utváří základní východisko pro víru a víra svým způsobem pokládá základy pro praxi. Z víry ve vzkříšení se rodí velikonoční morálka.

  Naše úvahy se budou odvíjet od následujícího tvrzení: Kristovo vzkříšení ještě není úplné! Výrok svatého Pavla:„Na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap“ (Kol 1,24) vyžaduje doplnění pohledem na vzkříšení z jiného úhlu: Na svém těle doplňuji, co zbývá ke Kristovu vzkříšení. A to z toho důvodu, protože celý Kristus (Christus totus) je tvořený Hlavou a svými údy – hlavou a tělem, kterým je církev; a ačkoli Hlava už byla vzkříšena a sedí po pravici Otcově, jeho nohy ještě spočívají v hrobě (jeho nohami myslíme jeho údy putující ještě po této zemi).

  Kristovo vzkříšení tak pokračuje v dějinách, dokud tu bude třeba jen jediná část jeho těla, jež v sobě bude muset opakovat to, co zbývá, aby mohlo být vzkříšení úplné a definitivní. Ježíš slavnostně uvedl „stav vzkříšení“; je prvotinou těch, kdo se probouzejí ze spánku (srov. 1 Kor 15,20); prvotina by však nebyla prvotinou, kdyby také neohlašovala celý zbytek sklizně; „prvorozený z mrtvých“ (Zj 1,5) by nebyl prvorozeným, jestliže by za ním nenásledovali další bratři, kteří budou vzkříšeni z mrtvých. Dalo by se říct, že v každém z nás Kristus očekává své vzkříšení; v každém pokřtěném je pohřbena určitá část Krista očekávající své velikonoční ráno, aby mohla vyjít z hrobu.

  Tím se dá vysvětlit zjevný nesoulad Nového zákona, jenž někdy mluví o našem vzkříšení v minulém čase (Ef 2,6:„… vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám“; Kol 3,1: „Když jste s Kristem byli vzkříšeni…“), někdy zase obráceně mluví o vzkříšení jako o budoucí události, která se má teprve realizovat (srov. Řím 8,10; 2 Tim 2,17). Nejedná se však o dvě různá vzkříšení – vzkříšení těla a duše – ale o stejné duchovní vzkříšení, jež je minulé i budoucí současně, neboť je neustálé; započalo ve křtu a pokračuje během celého života, dokud nebudeme tvořit s Kristem „jednoho Ducha“ (1 Kor 6,17) – to však nastane až po smrti.

  Kromě vzkříšení těla existuje tedy „vzkříšení srdce“ (jak to označuje svatý Lev Veliký). Jestliže tělesné vzkříšení má nastat až v „poslední den“ (Jan 6,40), pak ono vzkříšení srdce je každodenním procesem. Vzkříšení musí být nebo se stát tím nejvlastnějším a nejdůvěrnějším hnutím nitra křesťana.

  Vstát z mrtvých, ale jak? Co to vlastně znamená vstát z mrtvých? Abychom na tuto otázku dokázali odpovědět, musíme se ptát, v čem vlastně spočívá Ježíšovo vzkříšení. Svatý Jan je implicitně definuje jako „cestu ze života tohoto světa k Otci“ (srov. Jan 13,1). Svatý Pavel se od tohoto pojetí nijak zvlášť nevzdaluje, když popisuje vzkříšení jako cestu ze života „podle těla“ k životu „podle Ducha“; říká: „Ježíš Kristus pochází jako člověk z rodu Davidova, duchem svatosti se prokázal jako mocný Boží Syn tím, že vstal z mrtvých“ (Řím 1,3–4).

  Vstát z mrtvých neznamenalo pro Ježíše to, co si mnohdy my za vzkříšením představujeme, tedy odkrytí víka hrobky a slavnostní vystoupení na čerstvý vzduch, občas dokonce s korouhví v ruce, jak to vídáváme na některých uměleckých vyobrazeních. Vzkříšení nespočívá v nějakém vesmírném nebo časovém pohybu. Vysvětlení toho všeho musíme hledat v Duchu: Duch Svatý vstoupil do mrtvého Ježíšova těla, oživil ho a vyzvedl do „svého“ světa, kterým je pochopitelně svět Boží. Nedá se říct, že by se Ježíš vrátil opět k životu, protože se nejedná o stejný život jako předešlý; spíše začal žít naprosto novým životem – vstoupil do „života podle Ducha“, což je život v Boží moci, v jeho slávě a svobodě.

  Je naprosto zřejmé, že i pro nás tak vzkříšení znamená přechod ze života „podle těla“ do života „podle Ducha“, a to s tím základním rozdílem, že pro nás tělo neznamená pouze možnost utrpení, bolesti, omezenosti, neboli následky hříchu, jako tomu bylo v Ježíšově případě, ale dokládá skutečný vlastní hřích.

  Vstát z mrtvých znamená – podle jiného Pavlova vyjádření – „žít novým životem“ (Řím 6,4); opustit starý způsob života (starý, poněvadž je plodem dlouho zakořeněné zvyklosti na hřích a vede ke smrti) a začít žít nově – z novosti, kterou nám daroval Kristus ve svých Velikonocích. Slavit Paschu – čteme u jednoho církevního otce – znamená přejít od stáří k dětství, a nemáme na mysli dětství co do věku, ale ve vztahu k prostotě a bezelstnosti (svatý Maxim Turínský, Sermo 54,1). Výklad slavného evangelijního „nebudete-li jako děti“ (Mt 18,3) pravděpodobně nemá jiné vysvětlení než právě uvedené, a svatý Petr to dobře pochopil, když doporučoval prvním křesťanům, aby „jako novorozené děti žádaly duchovní, nefalšované mléko“ (1 Petr 2,2). Jak ostatně samotný Ježíš řekl Nikodémovi, stát se dětmi znamená „znova se narodit“ (srov. Jan 3,3n).

  Přechod nebo obnova, o nichž mluvíme, mají objektivní aspekt, který bychom mohli nazvat „Boží část“; ta se naplňuje ve svátostech: samotný nový život Vzkříšeného se nám daruje ve křtu a eucharistii (srov. Řím 6,3nn). Z této „Boží části“, naprosto nepodmíněně nám darované a předcházející jakoukoli naši snahu, povstávají také tři teologální ctnosti – víra, naděje a láska –, skrze něž jsme směli okusit „první dary Ducha“ (Řím 8,23) a začali jsme žít jako vzkříšení.

  „Svou část“, svůj úkol, Bůh vždycky vykoná; jeho milost je naprosto dokonalá a nikdy neselže. To však nestačí. Je zapotřebí také „naší části“, „ano“ naší svobody, které není upřímné a účinné, dokud se opravdu nevyjádří křížem. Abychom mohli uskutečnit „naši část“ spásy, musíme přijmout nutnost přechodu skrze smrt: „Žijete-li totiž tak, jak chce tělo, musíte umřít; jestliže však s pomocí Ducha ničíte záludnosti těla, budete žít“ (Řím 8,13). V případě tělesného života se tedy jedná o život, jenž je ve skutečnosti smrtí, a existuje smrt nebo umrtvování, které je ve skutečnosti životem. Vstát z mrtvých znamená projít skrze toto umrtvování. Znamená to vyhlásit jasné „ne“ nenasytitelným žádostem našeho starého „já“, jež dychtí po potěše a uspokojení, odvádějících nás daleko od cest Boží vůle. Takové zmrtvýchvstání se zakládá na poslušnosti; Kristus dosáhl svobody Vzkříšeného tím, že se stal poslušným až k smrti (srov. Flp 2,7nn).

  Velikonoční morálka vyvěrající z Kristova vzkříšení je podstatným způsobem zakotvena v následujícím: život podle Ducha, kráčení v novosti života a život v poslušnosti Bohu. V žádném případě se nejedná o abstraktní nebo individualistickou morálku. Naopak! Sám apoštol Pavel nám to dokládá, když v listu Římanům, kde vytyčil tyto základní principy, uvádí také praktické důsledky pro každodenní život pokřtěného (srov. Řím 12–14 kap.). Ti, kdo usilují stát se lidmi duchovními a novými, musejí mít lásku bez přetvářky a měli by se předbíhat ve vzájemné úctě; musejí být horliví duchem, radostní v naději, trpěliví v soužení, vytrvalí v modlitbě, ochotní se rozdělit a poskytnout pohostinství… (srov. Řím 12,11–13); musejí se radovat s radujícími se a plakat s plačícími; přijímat slabé ve víře, aniž by jim vymlouvali jejich pochybnosti a odsuzovali je; nesmějí být povýšení, nesmějí prosazovat spravedlnost na vlastní pěst, ale spíše být podřízeni ustanoveným autoritám, a nad to nadevše mít lásku, protože „láska je naplněním zákona“ (Řím 13,10). Vše právě uvedené umožňuje osvítit a reformovat náš křesťanský život, vezmeme-li to vážně, jako seznam úkolů na počátku nového dne nebo týdne. Nejedná se tedy o žádné abstraktní věci.

  Říkal jsem, že se nejedná ani o individualistickou morálku. Sestupujeme naopak ke kořenům společenství, přímo tam, kde se rodí. Společenství se rodí ze vzájemné lásky, přijetí, úcty, sdílení vlastních dober a nabízení vlastních darů ke službě všem. Budova z živých kamenů, kterou je církev (srov. 1 Petr 2,5), se nedá postavit, pokud nejprve nemáme ony živé kameny, z nichž se má sestávat; svatost celého těla vyplývá ze svatosti všech údů. Jde o celek různých charismat, která pak utvářejí společenství; právě svatost jednotlivých členů vyjadřuje a zjevuje církev jako „jednu a svatou“. Křesťanské společenství není abstraktní skutečností, jež by se snesla z nebe na velkém prostěradle.

  Jednotící síla této velikonoční morálky se nevyčerpává jen při formování církve, nýbrž zasahuje celý svět a vesmír. Osvobození stvoření je v těsném vztahu k osvobození křesťana. Apoštol Pavel tyto dvě skutečnosti popisuje ve vzájemné posloupnosti (Řím 8,5–18; 8,19–23). Stvoření tíhne k osvobození z otroctví porušeného stavu, aby mohlo mít účast na svobodě a slávě Božích dětí. Produchovnění vzkříšeného člověka Kristem se tak stává cestou k produchovnění světa; stvoření očekává takové lidi, jakým byl třeba svatý František z Assisi, lidi svobodné, nové, duchovní, kteří zachytí jeho tichou touhu po účasti na Boží slávě a stanou se pěvci jeho naděje. Pouze ten, kdo skutečně vstal s Kristem, je schopen nechat vzkřísit stvoření.

  Velikonoční morálka, již jsme se snažili nastínit, má své tajuplné zřídlo, svůj účinný princip v Duchu vzkříšeného Krista. V Eucharistii, kterou nyní budeme slavit, pro nás nastane nové vylití tohoto Ducha. Ježíš se zpřítomňuje uprostřed našeho shromáždění, podobně jako vstoupil do večeřadla, kde se shromáždilo jedenáct apoštolů osmý den po Velikonocích. Přichází „zavřenými dveřmi“, protože nepřichází odněkud zvnějšku, ale zevnitř; jeho přítomnost se zde rodí mezi námi ve znamení chleba a vína, jež se stávají tělem a krví Vzkříšeného. Opět nám opakuje slova: „Pokoj vám! Přijměte Ducha Svatého!“

   

                                                                                                                                          /převzatozhttps://www.vojtechkodet.cz/

   

   

• 21.04.2018 22:35

  Dobrý Pastýř (4. neděle velikonoční B)

  1. čtení: Skutky 4,8-12; 2. čtení: 1. Janův 3,1–2; Evangelium: Jan 10,11–18
   

  Může nám ještě vůbec něco říci podobenství o pastýři a ovcích, které Ježíš v dnešním evangeliu vypráví? Pro většinu z nás nejsou pastýři ani stáda běžnou podívanou a představa ovcí nás těžko přiměje, abychom se s nimi identifikovali. Jde však o pochopení biblického jazyka vytvořeného lidem, který dobře znal život pastýřů a jejich pouto s ovcemi, a dokonce si představu pastýře promítal do Boha, jehož vzýval jako „pastýře Izraele“ (Žl 80,1). Synové Izraele očekávali mimo jiné Krále Mesiáše s rysy dobrého pastýře schopného vést stádo, znát své ovce každou jednotlivě, dokonce jménem, a obstarávat jim potravu a nezbytnou péči (srov. Ez 34; Jer 23,1–8)…

  Očekávání věřících židů a Boží zaslíbení jeho lidu se smísí v Ježíšových slovech, jimiž se v Jeruzalémě obrací k některým farizeům a k zástupu při příležitosti uzdravení slepého od narození (srov. Jan 9,40–10,21). Ježíš prohlašuje: „Já jsem dobrý pastýř,“ doslova „krásný pastýř“. Dobrota a krása tohoto pastýře jsou odvozeny z postoje charakterizujícího jeho vztah s ovcemi: on položí svůj život pro ovce, protože s nimi každodenně žije a na každé z nich mu osobně záleží natolik, že ztratí vlastní život, aby ji ochránil. Ježíš není zaměstnanec, který koná svou práci jednoduše proto, aby dostal mzdu, aniž by mu ovce ležely na srdci. Nikoliv, on je autentický pastýř, nežije ze své role nebo přijaté funkce, ale usiluje o vztah pro dobro ovcí natolik, že se svým stádem sdílí celý svůj život. Dobrý a krásný pastýř přišel zkrátka proto, aby sloužil. Jeho autorita umožňuje růst těm, kteří jsou mu svěřeni: jeho úkolem je, aby žili v plnosti, a jeho služba znamená dát „až do konce“ (Jan 13,1) život pro ty, které mu Otec dal.

  Každý z nás je vtažen do tohoto podobenství jako ovce povolaná ptát se na své pouto k pastýři. Pouto, jež je tvořeno nasloucháním a poznáváním a jehož účelem je živý a účinný vztah s pastýřem Ježíšem Kristem a v důsledku toho účast na vztahu mezi Otcem a Synem: „Znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce.“ Ježíšův pohled se ale nezastaví u „malého stádce“ (Lk 12,32), putující komunity mužů a žen, kteří ho následují, ale obrací se také na ovce, jež za ním dosud nešly: „Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. Také ty musím přivést; a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř.“ Když to říká, myslí na všechny lidi, které k sobě přitáhne, až bude vyvýšen na kříži a pak v nebi u Otce (srov. Jan 12,32). Jeho posláním bude „shromáždit vjedno rozptýlené Boží děti“ (srov. Jan 11,52), což se však stane překvapivým způsobem: tento pastýř univerza (srov. Žid 13,20; 1 Petr 5,4), jediný pastýř církve rozptýlené po celé zemi se ukáže být zabitým beránkem (srov. Zj 5,6.12; 7,17;13,8), který položil vlastní život, a proto byl vyvýšen a oslaven Otcem. Ano, právě jako beránek se Ježíš stal pastýřem ovcí!

  V tomto úryvku evangelia se Ježíš jistě zjevuje jako pastýř našich životů. Vyplývá z ní však také jedna klíčová otázka pro všechny pastýře církve: vykonávají svou službu jako zaměstnanci, nebo jako lidé dávající s láskou svůj život pro společenství, jež je jim svěřeno? Vždycky je tu totiž možnost, aby se pastýř stal námezdním dělníkem, případně aby ho ovce jeho stáda úplně přestaly zajímat. Nezapomeňme ale, že pokud nějaký pastýř začne konat svou službu jako najatý za mzdu a žije způsobem, který odporuje jeho smýšlení, postupně začne smýšlet podle toho, jak žije: octne se tedy v jakémsi smutném bludném kruhu. A to by bylo příčinou velké zkázy jak pro pastýře, tak pro ovce…

                                                                                                                        

                                                                                                                              (Převzato  z www.vojtechkodet.cz)