DOBA VELIKONOČNÍ

• 10.05.2018 14:40

  Novéna k Duchu Svatému

  K závěru doby velikonoční patří dvě výrazné slavnosti: Nanebevstoupení Páně, která se letos slaví ve čtvrtek 11. května (v naší farnosti v neděli 13. května).
  Na poslední neděli Pentekosté – 50 dní trvající doby velikonoční – připadá pak slavnost Seslání Ducha Svatého.
  K prožívání závěru doby velikonoční patří též příprava na slavnost Seslání Ducha Svatého – svatodušní novéna. V průběhu posledních devíti dní doby velikonoční můžeme každý den rozjímat o těchto událostech v dějinách spásy.

  Průvodcem může být v případě zájmu O. Vojtěch Kodet Ocarm., autor novény, kterou naleznete v odkazu níže…

  https://www.vojtechkodet.cz/modlitby/k-duchu-svatemu/

                                                                                                                                                                                       PJT

   

• 14.04.2019 12:31

  Květná neděle - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

   

  

  Vjezd Ježíše do Jeruzaléma, freska z presbytáře kostela „Hosana“ v Betfage (Izrael)

  Květná neděle - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

  Nejen dnešní doba miluje idoly, hrdiny, ať už románové, nebo sportovní či vojenské. Bylo tomu tak i dřív - dějiny lidských kultur jsou plné vyprávění
  o bájných recích, někdy velmi morálních, jindy trochu méně skvělých. Kam máme ale zařadit Ježíše, slavně vjíždějícího do Jeruzaléma a záhy na to umírajícího na kříži? Je to hrdina? Je to protiklad hrdiny?

  Květná neděle - C
  
  Rozbor textu
  
  1. čtení
  Průvod: Lk 19,28-40
  Teprve při vstupu do Jeruzaléma k utrpení Ježíš připouští, aby byl oslavován jako král: velmi brzy se ukáže, jak jeho kralování vypadá, jak je nepodobné tomu, co si představovali jeho současníci. Tento král se ale nepodobá římským vladařům, je potomkem Davidovým, je to král mesiánský. Je možné mu rozumět jen ve světle starozákonních textů.
  
  
  1. čtení Iz 50,4-7
  
  Postava Pánova učedníka z Izaiáše je chápána od ranných dob církve jako předobraz Ježíšův. I on mluví to, co mu uložil Otec, modlí se, jde mu o Otcovu vůli. Poučuje znaveného utěšujícím slovem a současně dává svůj život v sázku. Tento služebník je ovšem také prototypem každého Ježíšova následovníka. Jak Ježíš tak jeho následovník pak ví, že od lidí bude potupen, ale od Boha nebude opuštěn, že tedy doslova "nebude zahanben" před Bohem a proto ani vlastně před lidmi.
  
  
  2. čtení
  Flp 2,6-11
  Tento hymnus o Kristu převzal Pavel zřejmě z nějakého už existujícího pramene. Vyjadřuje podivuhodný paradox Ježíšovy osoby: jeho božskou velikost i jeho lidskou bezmocnost. Jinými slovy to, co je uloženo ve slovech : Mesiáš, který trpěl. Boží Syn, který se nechal bezmocně odsoudit
  a ukřižovat. Nebo ještě jinak: jeden z nás, který ale na rozdíl od nás zcela
  a beze zbytku patřil Otci, kdo má v něm svůj počátek. Je to všechno skutečnost k meditování, ne ke snadnému vysvětlení.

  
  Evangelium: Lk 22,14 - 23,56
  Není možné zde podávat nějaký stručný výtah z rozboru pašijí. Je tu ale možné zmínit určitý "návod k upotřebení": je dobré si pašije znovu a znovu promítat na obrazy našeho života, tohoto světa i vlastního nitra. Podle slov Jana Pavla II. - Ježíš Kristus je klíčem k tomu, aby člověk porozuměl sám sobě. S tím ovšem, že utrpení Ježíšovo nepodává vysvětlení pohoršujícího faktu, že člověk trpí a že trpí
  i spravedlivý. Ježíšovo utrpení není vysvětlením, je odpovědí, která ukazuje další cestu.
  
  Nejen dnešní doba miluje idoly, hrdiny, ať už románové, nebo sportovní či vojenské. Bylo tomu tak i dřív - dějiny lidských kultur jsou plné vyprávění o bájných recích, někdy velmi morálních, jindy trochu méně skvělých. Ostatně i lidová zbožnost dokáže vymalovat místního světce v barvách křiklavých jakožto muže (ženu) bez bázně a hany, jako někoho, kdo všechny ostatní, lidově řečeno, strčí do kapsy. Kam máme ale zařadit Ježíše, slavně vjíždějícího do Jeruzaléma a záhy na to umírajícího na kříži? Je to hrdina? Je to protiklad hrdiny? Nebo je to někdo mimo čas, prostor, dějiny, legendární postava, nepodobná komukoliv jinému? Nic z toho není zřejmě správné. Ta nejsprávnější odpověď je nakonec dána tím, co jsme slyšeli
  v druhém čtení: je to jeden z nás, ten, kdo prožívá plný lidský osud včetně neúspěchu, zrady, nespravedlivého soudu a smrti. Jeden z nás, který se ale liší a to nejen tím, že je bez hříchu. Ježíš se od nás liší tím, že jde ve lásce k Bohu, ve sjednocení s Bohem i v lásce k lidem až do nejzazších důsledků. Je opravdu Boží, je Synem Božím. Je opravdu věrný svému poslání - až na smrt. A toto všechno je jen nutnou předehrou k vyvrcholení, a tím je vzkříšení. Ježíš jde před námi, Ježíš trpí lidským utrpením, Ježíš je ale novým počátkem. Všichni, kdo se k němu plně a navěky připojí, mají podíl na tom, že on překonal moc hříchu. Jsou od hříchů osvobozováni, je jim odpouštěno. Všichni, kdo se k němu připojí, mají účast na Božím životě: jsou Božími dětmi. A všichni, kdo se k němu připojí, mají účast na jeho plném lidství: zažívají bolest, utrpení a smrt, ale to vše ve spojení s Otcem.
  
  Vsadit na bájné hrdiny je nebezpečné - uvěřili bychom v přeludy. Vsadit na to, že se vyhneme všemu utrpení, je pošetilé - stejně by se nám to nepodařilo. Připojit se k Ježíši odmítanému, ukřižovanému a vzkříšenému je něco, co není iluzí, přeludem ani vzdycháním po bájném hrdinovi. Je to skutečné řešení života, které začíná na této zemi a v tomto životě a které je silnější než smrt.

   

                                           (převzato z www.liturgie.cz)

   

• 29.04.2019 08:19

  Druhá neděle velikonoční - svátek Božího milosrdenství

  Na první neděli po Velikonocích se slaví Svátek Božího milosrdenství. Neděli Božího milosrdenství stanovil papež Jan Pavel II. v den svatořečení polské řeholnice Faustyny Kowalské – 30. dubna 2000.

  Právě sestra Faustyna se stala šiřitelkou poselství o Milosrdenství určeném celému světu. „V tento den jsou otevřena všechna stavidla Boží, skrze něž proudí milosti; a' se žádná duše nebojí ke mně přiblížit, i kdyby její hříchy byly jak šarlat“ (Deníček, 699).  Přípravou na svátek může být novéna, která spočívá v modlitbě korunky k Božímu milosrdenství. „V té novéně,“ slíbil Ježíš, „udělím duším veškeré milosti“ (Deníček, 796).

   

  Bílá neděle "Dominica in albis" slavnost Božího milosrdenství                                        ( Benedikt XVI.)

  Podle staré tradice se první neděle po Velikonocích - "druhá neděle velikonoční" nazývá Bílá neděle - "Dominica in albis". Tento den neofyté (ti, kteří byli pokřtěni na Velikonoční vigilii) odložili svůj bílý šat - symbol světla. Bílý oděv měli odložit, ale novou zář, která jim byla udělena, měli uvádět do své každodennosti. Plamen pravdy a dobra, který v nich Pán zažehnul, měli pečlivě střežit, aby tak do našeho světa vnášeli něco ze zářivosti a dobroty Boží.

  Svatý otec Jan Pavel II. si přál, aby tato neděle byla slavena jako slavnost Božího milosrdenství: ve slovu "milosrdenství" spatřoval shrnuté a pro naši dobu nově interpretované celé tajemství Vykoupení. Žil pod dvěma diktátorskými režimy a byl ve styku s chudobou, nouzí a násilím, zakusil moc temnot, jimiž je sváděn svět i v této naší době. Zakusil však také, a to neméně silně, přítomnost Boha, který proti těmto silám staví svou naprosto odlišnou a božskou moc: moc milosrdenství.  Milosrdenství klade meze zlu. Milosrdenstvím se vyjadřuje celá specifická přirozenost Boha, jeho svatost, moc pravdy a lásky. Stávejte se den po dni muži a ženami Božího milosrdenství! Milosrdenství je šatem světla, které nám Pán daroval křtem. Nesmíme dopustit, aby toto světlo zhaslo; naopak, musí v nás růst každým dnem a tak přinášet světu radostné poselství Boha.

  Milosrdenství je jádrem evangelního poselství (Benedikt XVI.)

  Během Jubilea 2000 ustanovil Jan Pavel II., aby se v celé církvi neděle
  po Velikonocích, zvaná také Bílá neděle, nazývala také nedělí Božího milosrdenství. Stalo se to v souvislosti s kanonizací Faustiny Kowalské, skromné polské sestry, která se narodila v roce 1905 a zemřela v roce 1938 a byla horlivou hlasatelkou Milosrdného Ježíše. Milosrdenství je skutečně jádrem evangelního poselství, je to vlastní jméno Boha, jeho tvář, kterou zjevil ve Starém zákoně a plně v Ježíši Kristu, vtělená Láska stvořitele
  a vykupitele. Tato milosrdná láska také ozařuje tvář církve a zjevuje se jednak prostřednictvím svátostí, především prostřednictvím svátosti Smíření, jednak prostřednictvím skutků milosrdné lásky, jak společnými
  i individuálními. Všechno co, církev hlásá a koná, zjevuje milosrdenství, které Bůh člověku dává. Když církev znovu hlásá zapíranou pravdu nebo zrazené dobro, činí tak vždy na podnět milosrdné lásky, aby lidé měli život a měli jej v plnosti (Jn 10,10). Z Božského milosrdenství, které smiřuje srdce, prýští opravdový mír ve světě, mír mezi národy, kulturami a různými náboženstvími.

  Tak jako sestra Faustina i Jan Pavel II. byl apoštolem Božího milosrdenství. ... Jeho dlouhý a mnohotvárný pontifikát má právě zde své jádro; celé jeho poslání v službě pravdě o Bohu a člověku a o míru ve světě se rekapituluje v tom, co sám řekl v roce 2002, přislavnostním otevření svatyně Božího milosrdenství: "Mimo Boží milosrdenství není jiného pramene naděje pro lidské bytosti." Jeho poselství, stejně jako poselství svaté Faustiny, přivádí ke Kristově tváři, nejplnějšímu zjevení Božího milosrdenství.

  Ježíš daroval svým učedníkům nepřemožitelnou jednotu,
  která je založená nikoli na lidských zdrojích, ale na Božím milosrdenství (Benedikt XVI.)
  My katolíci tvoříme a máme se vnímat jako jedna rodina, jež oživována stejným cítěním jako prvotní křesťanské společenství, o kterém se tuto neděli ve Skutcích apoštolů čte: "Obec věřících měla jedno srdce
  a jednu duši" (Sk 4,32). Pravým středem a základem společenství prvních křesťanů byl Zmrtvýchvstalý Kristus. Evangelium totiž vypráví, že ve chvíli utrpení, kdy byl božský Mistr uvězněn a odsouzen k smrti, se učedníci rozutekli. Pouze Maria a ženy spolu s apoštolem Janem zůstali spolu
  a následovali ho až na Kalvárii. Zmrtvýchvstáním daroval Ježíš svým učedníkům novou jednotu, silnější než ta předchozí, nepřemožitelnou, protože založenou nikoli na lidských zdrojích, ale na Božím milosrdenství, které jim všem dalo pocítit, že jsou Od Něho milováni a že jim odpustil. Je to tedy milosrdná láska Boží, která pevně sjednocuje církev dnes jako včera a činí z lidstva jednu rodinu; božská láska, která prostřednictvím ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše odpouští hříchy a vnitřně ji obnovuje. Můj milovaný předchůdce Jan Pavel II., inspirovaný tímto niterným přesvědčením, nazval tuto druhou neděli velikonoční, nedělí Božího Milosrdenství, a ukázal na vzkříšeného Krista jako na zdroj důvěry
  a naděje, když přijal duchovní poselství, které Pán předal svaté Faustině Kowalské, shrnuté do invokace: "Ježíši, důvěřuji Ti!"

  Převzato z radiovaticana.cz
  Redakčně upraveno

  Předvečer nedělní slavnosti Božího milosrdenství
  se Jan Pavel II. vrátil do Otcova domu

  ... Blížila se osmá hodina (v sobotu 2. dubna 2005) a já náhle pocítil potřebu sloužit mši svatou. A tak jsme také učinili spolu s kardinálem Marianem Jaworskim, arcibiskupem Stanisławem Ryłkem a dvěma polskými kněžími – Tadeuszem Styczeńem a Mieczysławem Mokrzyckim. Byla to mše svatá předjímající nedělní slavnost Božího milosrdenství, jež byla papeži tak drahá. Pokračovali jsme v četbě evangelia svatého Jana: „Ježíš přišel tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: ‘Pokoj vám!’“... V okamžiku svatého přijímání jsem mu jako viatikum podal do úst pár kapek Ježíšovy nejsvětější krve. Ve 21.37 jsme zjistili, že papež přestal dýchat. A na monitoru jsme viděli, jak jeho velké srdce po několika úderech přestalo bít. Profesor Buzzonetti se nad ním sklonil a s pohledem upřeným na nás zašeptal: „Vrátil se do Otcova domu.” Někdo zastavil ručičky hodin. ...

  Z článku: Jak umíral Jan Pavel II., 
  aneb poslední velikonoční pascha Karola Wojtyly

  Podle knihy: Život s Karolem
  Vzpomínky osobního sekretáře Jana Pavla II. Stanisław Dziwisz

   

  Tajemství křesťanské víry
  je patrně shrnuto ve slovu "milosrdenství" (papež František)

  Papež František vydal 11.4.2015 dokument ("bulu") Misericordiae Vultus, kterou vyhlásil mimořádný Svatý rok Milosrdenství. Bula začíná slovy: „Ježíš Kristus je tváří Otcova milosrdenství. Tajemství křesťanské víry je patrně shrnuto v tomto slovu. Milosrdenství ožilo, stalo se viditelným a dosáhlo svého vrcholu v Ježíši Nazaretském. „Nekonečně milosrdný“ (Ef2,4) Otec poté, co zjevil Mojžíšovi svoje jméno „Boha milosrdného
  a milostivého, shovívavého, velmi laskavého a věrného“ (Ex34,6), dával nadále poznávat svoji božskou přirozenost různými způsoby a v mnoha dějinných momentech. V „plnosti času“ (Gal4,4), když bylo podle Jeho plánu spásy všechno připraveno, poslal svého Syna narozeného z Panny Marie, aby nám zjevil svoji lásku definitivně. Kdo vidí Jeho, ten vidí Otce (srov. Jan 14,9). Ježíš Nazaretský svým slovem, svými gesty a celou svojí osobou zjevuje Boží milosrdenství.“ 

   

                                       (převzato z www.pastorace.cz)

   

• 11.05.2019 16:24

  Dobrý pastýř /Karl Rahner/

  

  Já jsem pastýř dobrý! Dobrý pastýř dává za ovce svůj život. Kdo je najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, (jak) vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk - a vlk je uchvacuje a rozhání - vždyť (kdo) je najatý za mzdu, tomu na ovcích nezáleží. Já jsem dobrý pastýř, znám svoje (ovce) a moje (ovce) znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce;
  a za ovce dávám svůj život. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. Také ty musím přivést; a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř. (Jan 10,11-16)
  
  Čtvrtá neděle po velikonocích se nazývá nedělí Dobrého Pastýře. Název je odvozen samozřejmě od evangelijní perikopy, která se čte na tuto neděli. Je to šest (popř. osm) veršů z desáté kapitoly Janovy, kapitoly se třemi přirovnáními ze života pastýřů, z nichž náš text uvádí třetí. Je to evangelijní text, který máme společný s pořadím perikop, jak se čtou u evangelických křesťanů. Kristus se zde nazývá dobrým, správným pastýřem. Tuto vlastní výpověď o sobě objasňuje poukazem na to, že jako vlastník stádce nasazuje život za své ovečky jinak než ten, kdo je najatý za mzdu; dále tím, že on zná své ovce a ony znají jeho; a konečně předpovědí Předvídá, že jednou se stane jediným pastýřem všech, a že rozptýlené lidi – Židy
  a pohany - přivede k jednotě v bezpečí pod svou ochranou, takže bude jeden pastýř a jedno stádce.
  
  Je to starý obraz, který Ježíš užívá v jedné z mnoha janovských výpovědí
  o sobě a jež všechny začínají neproniknutelným: Já jsem. Obraz pochází
  z nomádské pastýřské kultury, jež se vyznačuje rysy patriarchálními
  a otcovského práva: vlastní pastýř je zde jako majitel stádce jednoduše identický s pánem, na němž je založeno bytí všech. U Řeků jsou králové
  a vojevůdci pastýři národů. Ve Starém zákonu je Jahve pastýř a král svého lidu. Když je u Ezechiela v kapitole 34 uvedena prorocká hrozba o soudu nad sobeckými pastýři lidu, kteří ztratili smysl pro povinnost, a živý Bůh dějin přislibuje, že se znovu ujme svého lidu a bude ho shromažďovat jako pastýř, tak se to tam pak prorocky praví o Syna Davidovu: "Ustanovím nad nimi jednoho pastýře, který je bude pást, Davida, svého služebníka. Ten je bude pást a ten bude jejich pastýřem." (Ez 34,23).
  
  Do této tradice archetypového obrazu se staví Ježíš: Já jsem pravý, vlastní pastýř. I u synoptiků se prohlašuje za pastýře (Mk 14,27, Mt 25,32, Mt 9,36), i když tam je pohled zaměřen spíše na osud ovcí, na jejich spásu (Mt 18,12-14, Lk 15,3-7, Mk 6,34 a Mt 9,36). Od té doby patří tento obraz
  do jazyka křesťanství: V dopise Židům je Ježíš velký pastýř ovcí (13,20), pro Petra je Ježíš jako předobraz a odměna svých apoštolů nejvyšším pastýřem (1 Petr 5,4), pastýřem a strážcem našich duší (1 Petr 2,25),
  pro Zjevení je pastýřem, který vládne národům železným prutem (2,27). Proto rané křesťanství zobrazovalo Pána jako dobrého pastýře, který nese ovci. Je to nejstarší a nejčastější umělecký motiv na náhrobcích
  v katakombách, kterým se chtěl zobrazit Pán jako vůdce shromažďující duše do ráje. A když chtěl ve 2. století Aberkios z Hieropolisu ve Phrygii potomkům sdělit, že byl křesťanem, napsal na svůj náhrobní kámen: Jsem žák svatého pastýře, který stáda svých ovcí pase na horách a lukách a má velké oči, které všechno obhlédnou.
  
  Když Pán u Jana praví: Já jsem dobrý pastýř, pak má tato výpověď vlastně právě obrácený průběh, než bychom čekali na základě běžného hovoru. Nejedná se o určení neurčitého a významově prázdného "Já jsem" jasným predikátem, abychom nyní konečně věděli, kdo je tento "Já". Ježíš spíše vyslovuje ono vše zahrnující, samo o sobě stojící "Já jsem" a v něm teprve dává slovu "pastýř" jeho vlastní smysl, takže co se míní dobrým pastýřem, poznáme, když správně porozumíme tomuto "Já jsem". Subjekt zde určuje predikát a nikoliv naopak. To je zjevné již z toho, že Ježíš říká celé množství takových vět s "Já jsem": Praví: "Já jsem - Mesiáš (4,26), chléb života (6,35), živý chléb z nebes (6,50.51), pravý vinný kmen (15,1.5), světlo světa (8,12; 12,46), dveře (10,7/, pastýř (10,11.14), vzkříšení a život (11,25), cesta, pravda a život (14,6), první i poslední /Zj 1,17; 22,13), začátek i konec (Zj 22,13), zářivá jitřní hvězda (Zj 22,16).
  
  Pro svou moc, která shrnuje veškerou skutečnost zasahuje do současnosti člověka, se tak stává toto "Já jsem" jednoduše a bez dodatku předmětem víry, která soudí hřích nevíry. Ježíš říká "jestliže neuvěříte, že jsem to já" (8,24), praví: "Už teď vám to říkám, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane, že já to jsem" (13,19). Tak jako Boha nemůžeme v nejhlubší
  a poslední skutečnosti popsat zvnějšku, pojmout z určitého bodu mimo něho; tak jako ho nemůžeme zachytit a pak zanést do nějakého námi vytvořeného koordinačního systému našeho bytí, který by byl v naší moci; tak jako Bůh není určený, ale je určující - absolutní subjekt, který nepřijímá predikáty -, a proto se zjevuje Mojžíšovi jako ten "Já jsem, který jsem", tak je i Ježíš jednoduše tento "Já jsem", Bůh, který v neovladatelné původnosti a neodvoditelnosti své skutečnosti je zde a jako takový o sobě zvěstuje: Já jsem. Já jsem vše: počátek a konec, cesta a světlo, pravda a život, zabitý
  a vítěz nad smrtí, kořen a květ: Já jsem. A proto je v něm, v dosažitelné přítomnosti Boží pro nás, všechno prvotně shromážděno. Proto mu patří všechno, proto vše, co jako počátek stvořil, shrnuje sám do sebe jako
  do jednoty konce, stejně jako je jednotou počátku. Protože je "Já jsem", proto je pravý pastýř, který teprve činí srozumitelným, co znamená: pastýř dobrý.
  
  Kristus se tedy nečiní srozumitelným pomocí obrazu, který by nám byl už předem běžný - i když jej musíme znát - ale na základě tajemství svého
  "Já jsem" objasňuje, co je opravdový pastýř. Jelikož On je, proto existuje někdo, komu patří všechno rozptýlené a pobíhající; někdo, kdo zná všechno, co tak naprázdno rozptýlené se míjí beze smyslu a bez světla; někdo, kdo přece zná konečné tušení této dokonce i v rozptýlení shromážděné skutečnosti; někdo, kdo se obětuje a vstupuje doprostřed tohoto rozptýlení až do ztracenosti smrti a tak působí shromažďování rozptýleného; někdo, kdo může všechno sjednocovat. Jelikož existuje tento "Já jsem", proto existuje pastýř.
  
  Pastýřem bytí nazval velký myslitel našich dnů člověka a do tohoto slova shromáždil všechen osud a všechnu důstojnost člověka, o níž sami víme. Ježíš nám však zde říká prvotnější pravdu a když si ji ve víře necháme sdělit, objeví se tato pravda jako naše prvotnější zkušenost: že jsme ti, nad kterými pastýř lidí vládne tak, že nás zachovává a shromažďuje. On, tento náš pastýř, není žádná abstraktní idea, kterou si uměle pěstujeme, ale je to On, který je zde přítomen, koná na nás skutky, ukřižovaný a vzkříšený, ten, který je jmenován při křtu, o němž my nemluvíme, ale který nám sděluje své slovo, je přítomný při slavení oběti a podává nám při ní své tělo a krev. Tam, kde On ve své milosti jedná, tam je již proveden počátek jednoty, která překonává veškeré myslitelné rozdělení. Tam, kde On je přítomen, je přítomen živý Bůh a Bůh je nám blízko. "Pojďme," říká se v žalmu 95,6-7, "padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou." A Tomáš Akvinský ve své básni píše: "Pastýři náš, chlebe živý, Ježíši, buď milostivý, dej nám spatřit rajský jas. Bože mocný, převeliký, dědici
  a společníky svatých v nebi učiň nás."
  
  Měli bychom zde přestat a čelit pravdě o nás: že jsme rozptýleni, že samo naše bytí je rozděleno a vzdáleno od jiných, jsme bloudící, nesjednocení, navzájem odděleni ploty, štváni vlky, že nevíme, komu patříme (mimo toho jediného, komu patřit nechceme, a kdo se zdá být jako vlk smrti za námi). Kdybychom tomuto odolávali a pak by nás tam, kde jsme skutečně ztraceni, zasáhlo slovo "Já jsem", pak bychom věděli, že ten pravý pastýř je.

   

      /převzato z www.pastorace.cz/