DOBA VELIKONOČNÍ
-
11.04.2016 08:47
3. NEDĚLE VELIKONOČNÍ
https://www.pastorace.cz/
Kazani/3-nedele-velikonocni- Jan-211-19.html 3. neděle velikonoční (cyklus A)/ Což nám nehořelo srdce?
Emauzští učedníci představují toho člověka, který je na cestě k poznání Krista … a po setkání se Vzkříšeným se opět vydává na cestu, aby jej hlásal!
Evangelium: Lk 24,13-35
13Dva z Ježíšových učedníků se ubírali toho dne (prvního po sobotě) do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. 14Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. 15Jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim Ježíš a připojil se k nim. 16Ale cosi jim jako by zadržovalo oči, takže ho nepoznali. 17Zeptal se jich: "O čem to cestou spolu rozmlouváte?" Zastavili se celí smutní. 18Jeden z nich - jmenoval se Kleofáš - mu odpověděl: "Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo." 19Zeptal se jich: "A co se stalo?" Odpověděli mu: "Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, 20naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. 21My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. 22Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, 23nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů, a ti prý říkali, že on žije. 24Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli." 25A on jim řekl: "Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! 26Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?" 27Potom začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje. 28Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. 29Ale oni na něho naléhali: "Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil." Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. 30Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. 31Vtom se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. 32Tu si mezi sebou řekli: "Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?" 33Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct (apoštolů) i jejich druhy. 34Ti řekli: "Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi." 35Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba.
Úryvek o Kristově zjevení emauzským učedníkům (událost situována v den vzkříšení!) může být rozdělen do čtyř částí. V první části (v. 13-18) učedníci cestou do Emauz (od Jeruzaléma asi 11 km) spolu hovoří o velikonočních událostech a jsou "celí smutní". Je to výrazný obraz krize víry. Kristus se v podobě poutníka jim přiblíží diskrétně a tiše - natolik, že není rozpoznaný. Zeptá se jich na to, co se stalo v těch dnech a učedníci udiveně zareagují, že o tom nic neví. V tom se skrývá krásná ironie, protože zatímco předhazují Kristu, že neví o těch událostech, jsou to právě oni, kdo neví o vzkříšení ani kdo s nimi mluví. V druhé fázi (v. 19-24) je velikonoční poselství hlásáno učedníky skoro "nevěřícími" či v krizi. Smrt Ježíšova uvedla totiž vniveč jejich naděje v politické osvobození. A k tomu všemu je to už třetí den: podle židovského chápání třetí den je dnem definitivního rozuzlení. Jejich krize víry se překoná uvedením do smyslu Písma (třetí část, 25-29; tato "katecheze" na cestě je možná ozvěnou Ježíšova vyučování cestou do Jeruzaléma, Lk 9,57). Kristus zde je jako exegeta, jako ten, kdo uvádí do porozumění tajemství svého poslání (i prvotní církev bude hojně využívat Písmo k objasnění Kristova údělu, viz např. Sk 8,28; 17,3). Ježíš nepoužívá pouze jeden úryvek, ale Bibli ve svém celku. On je naplněním očekávání obsaženého v Písmu. Proč nám Lukáš nezjevil obsah Ježíšova výkladu? Zjevil, ale v knize Skutků, kde exegeze apoštolů je také Kristovým hlasem a výkladem.
Srdce učedníků hořelo natolik, že se nechtěli odloučit od pocestného (i Jeremiáš svědčí o tom, že Boží slovo může působit v srdci jako hořící oheň, Jer 20,9). Poznání, započaté výkladem Písma, je završené při lámání chleba (terminus technicus pro eucharistii), kdy emauzští poutníci prožijí osobní společenství s Kristem (čtvrtá část, 30-35). A právě tehdy, kdy jej učedníci konečně rozpoznají, jim mizí z očí, protože nyní jej už vidí očima srdce. Kristus otevřel nejprve Písmo, pak jejich oči (Filipovo setkání s etiopským eunuchem je podobné Kristovu zjevení emauzským: přiblížil se, vyložil Písmo, na jehož základě objasnil úděl trpícího Služebníka, a po křtu zmizel - Sk 8,26n.). Eucharistie je vrcholem setkání s Kristem a zároveň zdrojem apoštolátu (vždyť hned nato se učedníci vydali hlásat radostnou zvěst). Jen poté, co poznali Krista při lámání chleba, se vydávají hlásat Vzkříšeného a svoji zkušenost s jeho výkladem Písma.
V Jeruzalémě se setkají s "jedenácti", kteří zvěstují Kristovo vzkříšení. Zdá se, že použitá formule "Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi" je vůbec "prvním velikonočním výkřikem", ještě starším než 1 Kor 15,4 (teologicky rozvinutější). Podobně jako ženy po návratu z hrobu tak i emauzští učedníci vyprávějí svoji zkušenost: jak jim bylo vyloženo Písmo na cestě a jak poznali Krista při lámání chleba (Písmo a eucharistie jsou místem setkání s Kristem). Kristus tedy otevřel srdce k porozumění, vzbudil víru v srdcích nechápavých, uschopnil k svědectví.
Emauzští učedníci představují toho člověka, který je na cestě k poznání Krista … a po setkání se Vzkříšeným se opět vydává na cestu, aby jej hlásal!
K úvaze
Cesta emauzských učedníků je i pro nás cestou k poznání Krista. O těchto učednících se nedá říct, že by byli ateisté, tvrdošíjní a nepřístupní nepřátelé evangelia. Jsou to spíš dva lidé na cestě. Patřili dokonce k Ježíšovým učedníkům, doufali v něj: a nakonec zažili velké zklamání, protože tento člověk, který mnoho sliboval, zklamal jako mnozí jiní. Nezbývá, než se vrátit zpátky do obyčejného života. Nejsou však lhostejní k tomu, co se právě stalo v Jeruzalémě o velikonocích, a proto o tom cestou hovoří. Je patrné, že srdcem jsou ještě u události "kolem toho muže z Nazareta". A vtom se k nim připojí neznámý poutník. Neznámý, podobně jako zůstává neznámý při jiných povelikonočních setkáních: Maria Magdalská má za to, že mluví se zahradníkem (Jan 20,14.15), ale ani apoštolové nedokážou hned rozpoznat tajemného člověka na břehu Tiberiadského jezera (Jan 21,4). Kristus vzkříšený je skutečně nový, jiný, a přesto je to tentýž Ježíš z Nazareta. Jako vzkříšený nezůstává v oblacích, ale přichází k člověku: v jeho bezradnosti, smutku, tak jak to vidíme u emauzských učedníků. A všimněme si jeho "pedagogiky": ptá se na to, co se vlastně stalo v Jeruzalémě. Oni se zastavili celí smutní: to je smutek těch, kteří znají jen Krista ukřižovaného a pohřbeného, prostě Krista mrtvého. Smutek těch, kdo dosud nepoznali a neznají živého Krista. Ale proč se ten poutník takto ptá? Kdo by věděl lépe než on, co se stalo? Ve skutečnosti mu nejde o to, dovědět se něco nového, ale nechat vylít srdce plná zklamání a hořkosti. On chce přijít právě do těchto citů, myšlenek a zranění, které nyní hýbají učedníky. Do těch míst touží přinést své uzdravující slovo. A učedníci se začali vypovídat: i my můžeme vylévat svá srdce plná smutku či zahořklosti před "známým poutníkem", který kráčí po našem boku na naších životních stezkách. Vyléváním otevřeme v srdci prostor, který může být naplněn uzdravujícím balzámem Kristova slova.
Kleofáš věrně tlumočí zprávu o událostech posledních dnů, včetně zmínky o tom, že ženy zvěstovaly zmrtvýchvstalého Krista. Poutník na to zareaguje zvláštním způsobem: nevyčítá, že neuvěřili svědectví žen, ale že neuvěřili svědectví proroků i zákona. Proto jim začíná po pořádku odhalovat smysl Písma. Je zajímavé, že tito učedníci určitě znali velmi dobře Písmo (byli to židé!), ale nedokázali rozpoznat, že už zákon a proroci mluvili o Mesiáši, o jeho údělu - jak se to pak naplnilo v Kristově životě. Znali Písmo, ale nepoznali to nejdůležitější: že Písmo mluví o Kristu, že skrze Písmo mohou poznat Krista. Poznamenejme, že tento poutník mohl zvolit jinou cestu, jak je přivést k porozumění a k víře: mohl jim dát hned poznat sebe sama, jak to koneckonců udělal v jiných případech. On jednal jinak: skrze Písmo k eucharistii. A jeho výklad Písma není suchý, ani nudný: rozhořívá srdce … Pokud jsme dosud neučinili takovou zkušenost se slovem Písma, nemusíme být smutní, ale můžeme se spíš těšit na to, že Kristus nám jednou vyloží hlubší smysl Božích slov, a naše srdce bude přímo hltat, rozníceno nenasytným stravujícím ohněm.
Učedníci se cítí vedle tohoto neznámého člověka dobře, a proto chtějí, aby s nimi zůstal. A jejich prosba nevyjde naprázdno a něčeho nečekaného se dočká. U stolu při lámání chleba se poutník konečně dá poznat. A ihned jim zmizí z očí: už ho nepotřebují mít před očima, protože ho vidí srdcem, dokonce mají ho v srdci. Toto setkání je tak strhující, že nemohou mlčet o tom, co viděli a slyšeli, a proto se rychle vydají na cestu k apoštolům (ještě tu hodinu se vrátili!).
I nás toto velikonoční období zve, abychom nově odhalili Krista v jeho slově a v eucharistii.
Ani Boží slovo, ani eucharistie nejsou vůbec slabými prostředky Kristovy moci. Naopak. Jen máme na svém srdci závoj, který brání vidět živého Krista. A o odstranění tohoto závoje můžeme prosit i my, abychom poznali Vzkříšeného, který se i teď setkává s námi: tehdy stejně jako i dnes v podobě poutníka, kráčejícího po našem boku, a přece nepoznaný.(převzato z www.pastorace.cz)
-
17.04.2016 21:29
4. NEDĚLE VELIKONOČNÍ - NEDĚLE DOBRÉHO PASTÝŘE
VE STOPÁCH DOBRÉHO PASTÝŘE
Je to několik let zpátky. Končila právě doba vánoční a já vybafl na farníky: pokud letos chcete něco stihnout, tak to neodkládejte – za chvíli bude Advent! Stále vidím jejich překvapené pohledy, ale i tak jim to opakuji rok co rok.
Marné – opravdu marné – jsou povzdechy, jak strašně to letí! Ale je to tak - a čím je člověk starší, tím rychlejší tempo čas nabírá. Ale i čas – jako všechno v našem životě - je v rukou Božích a my můžeme nacházet klid právě v této jistotě. Času nemáme vyměřeno všichni stejně, ale každý má příležitost tuto hřivnu proměnit v hodnotu věčnou.
Každý den si můžeme uvědomit půvab všeho, co nás obklopuje: příroda probuzená k životu, hezké počasí, klid ústraní… krásu Božího stvoření. Jenomže svět není jenom tento můj kout, svět je širší a my chtě nechtě musíme připustit, že ne všem lidem je dobře, že ne všude je právě hezky…
Letošní 25. březen byl Velký pátek a Slavnost Zvěstování Páně tak přeložena až na začátek dubna. Bylo by škoda pominout tuto souvislost, neboť má svůj význam i symboliku.
Papež František a již dříve i Benedikt XVI. vyzývají věřící, aby se modlili Anděl Páně nikoli jen
v poledne, ale třikrát denně. A není těžké pochopit proč; právě v této požehnané modlitbě se vždy znovu vracíme k momentu, který je počátkem dějin spásy lidského pokolení, v prostoru a čase.
Anděl zvěstuje Marii – a přináší jí tu nejpodstatnější zprávu všech dob. Pro ni samu je to nejdůležitější chvíle celého života, který už zde, na zemi, měl příslib nebeského završení. Maria přitakala životu a my to všechno můžeme opakovaně prožívat v modlitbě radostného růžence, který je výzvou i povzbuzením pro každou ženu v požehnaném stavu také v době dnešní, tolik nepřátelské všemu živému.
Nemám rád spekulace, co by bylo, kdyby Maria neřekla své ´FIAT´. Církev Kristova učí, že Maria byla předvykoupena, tedy uchráněna jakékoli poskvrny hříchu dědičného. Tak zřejmě nikdy nebyla Bohu vzdálena a nemohla tedy nikdy vyřknout či vykonat cokoli, co by bylo v rozporu s odvěkou Boží vůlí, jejímž projevem i naplněním je Láska.
25. března byl Velký pátek. Den, kdy Slovo, kterému Maria, povždy Panna, dala skrze své ´FIAT´ život, a které - jako Ježíš Kristus - dotrpělo na dřevě kříže pro naše viny.
Době velikonoční předchází doba postní. Teď, poté, co jsme s naším Pánem prošlapali zastavení Křížové cesty a pocítili tíži jeho utrpení, prožíváme tajemství Prázdného hrobu
a radost Vzkříšení. Přistupujme tedy denně v modlitbách a usebraném rozjímání k okamžikům, kdy se zrodila naše spása.
Slavíme Neděli Dobrého pastýře. A můžeme si říci: Ano, letí to, tolik to letí. Ale pokud kráčím v Jeho stopách, vlastně mi to ani nevadí. Vždyť On přece nejlépe ví, jak je ta moje cesta dlouhá a kolik času právě mně zbývá... V jistotě, kterou Dobrý pastýř dává naší cestě i jejímu cíli, můžeme putovat dále v radosti velikonočního jara.Ale ani teď nezapomínat prosit, přimlouvat se, děkovat: Ježíši, našemu Dobrému pastýři,
a Marii, Matce Jeho i Matce naší. Amen.V dubnu 2016 P. Jindřich Tluka
Pravý pastýř a jiní pastýři (4. neděle velikonoční A)
1.5.2017
1. čtení: Skutky apoštolů 2,14a.36–41; 2. čtení: 1. list Petrův 2,20b–25; Evangelium: Jan 10,1–10Po tři neděle nám církev ukazovala vzkříšení Pána Ježíše Krista prostřednictvím vyprávění o tom, jak se zjevoval učedníkům, a dnes můžeme při slavení liturgie vidět Živého jako Pastýře jeho církve, Pastýře pastýřů svých ovcí (srov. Žid 13,20): on pastýřům i celému stádu ukazuje cestu, kterou je třeba jít.
Jsme v Jeruzalémě a Ježíš právě v sobotu uzdravil slepého od narození – to vyvolalo rozhořčené reakce farizeů (srov. Jan 9). Aby těm, kdo ho odmítají a zavrhují, ukázal autoritu, která mu dává oprávnění takto jednat, pronáší Ježíš svou řeč o dobrém Pastýři (srov. Jan 10,1–21). Izraelský lid znal z vlastní zkušenosti život pastýřů a jejich poměr k ovcím: právě proto bývalo obvyklé obracet se na Hospodina jako Pastýře Izraele (srov. Žl 80,1). Hospodin jako Pastýř vede toho, kdo mu důvěřuje, po správných cestách a přivádí ho na bohatou pastvu a ke klidným vodám (srov. Žl 23,1–3). K tomu využívá lidské pastýře, kteří by měli být zprostředkovateli jeho lásky – ale tihle pastýři někdy „ničí a rozptylují stádo, které pasu“ (Jer 23,1) ...
„Amen, amen, pravím vám“ (Jan 10,1) je zvlášť slavnostní formule, s níž Ježíš otevírá své zjevení. Napomíná naši mysl a srdce, abychom pozorně naslouchali následujícím slovům. První část Ježíšovy řeči se soustřeďuje na kontrast mezi pravým pastýřem a těmi, kteří se sice nazývají pastýři, ale chovají se spíše jako zloději a lupiči. Pastýř vstupuje do ohrady k ovcím dveřmi, což je oprávněný způsob vstupu, zloděj však vstupuje do ohrady jinudy a to, co pak následuje, je důsledkem nelegitimního vstupu. Vrátný je nebeský Otec, který otvírá ovčín pastýři, a ten pak ovce volá jejich jménem a vyvádí je ven. Kráčí před ovcemi. Ovce ho následují, protože naslouchají jeho hlasu, který také umějí rozpoznat. Tímto způsobem se popisuje náš vztah k Pánu Ježíšovi, jenž je jediným pravým Pastýřem našich životů (srov. 1 Petr 2,25): je to vztah založený na naslouchání, poznání a důvěryplném následování. Takový vztah nelze mít k někomu cizímu.
Farizeové však tomuto podobenství neporozuměli, a proto Ježíš používá další obraz, když řekne. „Amen, amen, pravím vám: Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mě, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu“ (Jan 10,7.9). Nyní se propojují obrazy pastýře a dveří do ovčína, takže vytvářejí nerozdělitelnou jednotu. Ježíš je dobrý Pastýř, který „dává za ovce svůj život“ (Jan 10,11), je také cesta, která člověka přivádí k Otci (srov. Jan 14,6), a tato cesta se pro nás, pro jeho ovce, stává dveřmi. On je zároveň prostředníkem spásy, ba spásou samotnou. Cesta, tedy styl, jakým Ježíš vedl svůj život, se stala stezkou, po níž máme kráčet my, jeho učedníci, pokud chceme dospět k plnosti spásy.
Úplně opačně je to podle Ježíše s těmi, kdo se za pastýře jen vydávají: „Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči, ale ovce je neuposlechly“ (Jan 10,8). Zde Ježíš nemá na mysli lidi první smlouvy – není pochyb o tom, že mnozí věrní pastýři a proroci Izraele od Abraháma po Jana Křtitele prošli k ovcím dveřmi. Ale přišli jiní a vznášeli neospravedlněné nároky: falešní mesiášové a lžiproroci, kteří hledali vlastní slávu (srov. Jan 7,8). Tyto falešné pastýře tvrdě kritizovali již proroci Jeremiáš (srov. např. Jer 23,1–3) a Ezechiel (srov. např. 34,1–10)...
Ježíšův pohled se však obrací také na pastýře své církve a napomíná je ostrými slovy, aby bděli nad tím, jak si počínají: „Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a působil zkázu. Já jsem přišel, aby měly život a aby ho měly v hojnosti“ (Jan 10,10). Ano, ti, kdo v církvi naplňují službu vedení ovcí, jsou Ježíšem napomínáni: stojí totiž před alternativou být pastýři, kteří se starají o ovce s láskou a dávají za ně svůj život, anebo se chovat jako zloději a lupiči, kteří pasou sebe samotné, čímž berou stádu jeho život a to se pak rozděluje a rozptyluje. Vzorem jim může být sám Ježíš, který je Pastýřem pastýřů (srov. 1 Petr 5,4) a který „když ...uviděl velký zástup, bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře“ (srov. Mk 6,34)
(převzato z www.vojtechkodet.cz)
-
24.04.2016 17:26
5. NEDĚLE VELIKONOČNÍ
5. neděle velikonoční A Aleš Opatrný
Služba slova je dnes věc velmi závažná. Protože lidé jsou zasypáváni slovy, ale většina těch slov je od Boha
a od evangelia velice odtržených. Konat službu slova neznamená samozřejmě stát na rohu a tam hlasitě předčítat z Písma. Služba slova dnes znamená v podstatě říci v pravý čas pravé slovo, které vyrůstá z pravdy slova Božího (ač se samo třeba výslovně víry netýká). Jde tedy o to, nebát se promluvit kde a jak to Duch vnuká. Lidé jistě nestojí o naši agitaci. Ale mají plné právo slyšet od nás slovo pravdy. K jeho hlásání je ovšem třeba být způsobilým: vstřebávat do sebe slovo Boží ne jako poučky, ale jako slovo, které mne ztvární, které se stává součástí mého bytí. A potom mohu svůj život, Slovem oplodněný, Bohu nabízet k užitku pro bližní.Rozbor textu
1. čtení: Sk 6,1-7
Není zcela jasné, oč všechno při volbě jáhnů šlo. Spor judaisté - helénisté (křesťané ze židovství - křesťané z pohanství) byl možná hlubší povahy. A tak podle některých sice byli jáhni nejprve pověřeni charitativními úkoly, ale později bylo jistě jejich úkolem hlásat evangelium (srov. další slova Skutků o Filipovi a hlavně o Štěpánovi). Podle jiných řecká jména jáhnů ukazují na to, že to byli Řekové vybraní pro Řeky a že tedy stáli v čele řecké části obce, a to nejen v charitativní činnosti.
Pro nás přináší text několik důležitých podnětů:
1. Starost o zabezpečení vdov (nemajetných lidí) byla v prvé době a v prvých stoletích života církve samozřejmou součástí její práce. Církev sice neměla na to, aby se starala o všechny chudé ve svém okolí, starala se tedy alespoň o své chudé (=svou rodinu).
2. Apoštolové nevybrali sedm obchodníků, distributorů, či dispečerů, ale muže plné moudrosti a Ducha!
3. Apoštolové vidí jako svůj hlavní úkol modlitbu a službu slova. O ničem jiném není řeč.
4. Potřeba, vzniklá v životě tehdejší církve, vyvolala v život novou funkci, nový "úřad" a náplň této funkce byla v dalších letech podle potřeb církve opět modifikována. Tuto schopnost živé reakce na potřeby doby církev do velké míry ztratila. Vystačila v podstatě se stupněm kněz - biskup a pro všechna další pole činnosti používala nanejvýš řeholníků a řeholnic, kde vznikala "specializace" pro jednotlivé obory.
5. Je třeba promyslet, co dnes znamená "věnovat se modlitbě a službě slova" - a poctivě se sebe samého zeptat (míním tím kněze), jestli jsme ochotni spolehnout na to, že toto je hlavní díl našeho poslání a že tedy stačí se mu věnovat, a to naplno. Spoléhat na sílu modlitby a moc Slova je jistě zkouškou víry.
6. V "souboji" katolicismu a reformace došlo ke stavu, jehož důsledky cítíme dodnes. Reformátoři postavili Slovo osamoceně, takřka nade vše. Katolíci naopak zdůraznili působení svátostí - opět takřka nade vše a osamoceně. Ale víra člověka ze Slova vyrůstá - na tom nelze nic změnit. 2. vatikánský koncil říká: "Církev měla vždy v úctě Boží Písmo jako samo tělo Páně, vždyť - především v posvátné liturgii - nepřestává brát a podávat věřícím chléb života se stolu jak Božího slova, tak Kristova těla....... Slovo Boží má takovou sílu a moc, že je pro církev oporou a životem a pro její děti posilou víry, pokrmem duše, čistým a trvalým pramenem duchovního života" (DV 21). Jde tedy o to, aby se toto mohlo dít, aby Slovu bylo tak slouženo, aby se ono samo mohlo stávat zdrojem života věřících.
2. čtení: 1 Petr 2,4-9
Úryvek je svého druhu mystagogií pro pokřtěné: uvádí křesťany do života z velikonočního tajemství. Život křesťanů má být opřen o dvě zásadní skutečnosti. Tou prvou je Kristus - základní kámen stavby, jejíž jsou oni částí. Druhou je vědomí přináležitosti k Bohu, k vlastnímu Božímu lidu. Jsou to tedy slova jak o velké šanci křesťanů - mohou žít spojeni s Kristem, Božím synem - tak o velké důstojnosti křesťanů - jako celek tvoří Boží lid a každý křesťan je jeho údem.
Evangelium: Jan 14,1-12
V Ježíšových řečech na rozloučenou je obsažena řada zásadních biblických témat. V tomto úryvku jsou dvě klíčová témata, která korigují tehdejší náboženské představy. Jsou to témata "dům" a "cesta".
Pro Izraelity byl domem, kde přebývá Hospodin, především jeruzalémský chrám. Ježíš tuto představu personalizuje. Dům, kde je místo pro Ježíše i pro jeho učedníky, už není pozemskou stavbou, ale je to bezprostřední blízkost Boží, "místo u Otce". Na toto téma celkem logicky navazuje otázka cesty, která do tohoto domu vede. I zde je odpověď personalizovaná. Cestou je Ježíš sám.Tato cesta v sobě zahrnuje i pravdu a život, její nalezení a setrvání na ní je tedy navýsost důležité.
K úvaze
Sk 6,1-7
Je možné, že se v naší zemi i v okolí příliš silně a izolovaně vnímá jen nedostatek kněží a méně se vnímá nedostatek rozložení a rozdělení úkolů v církvi na další a další lidi. Paušální proklamace o nutnosti většího zapojení laiků málo pomohou. Pomáhá spíš činnost, podobná činnosti apoštolů, jak o tom čteme ve Skutcích: vzniklou svízelnou situaci řeší tak, že vyberou lidí "plné víry a Ducha svatého", tedy že sami uplatní dar rozlišování, a tyto lidi pověří v prostředí modlitby a víry tou prací, která je potřeba. Jinými slovy: jde zde o uplatnění Božího obdarování a to jak u apoštolů, tak u jáhnů, nejde zde o sebeuplatnění těch, kteří byli ustanoveni k jáhenské službě.
Myšlenky k promluvě
Sk 6,1-7
Situace, kterou prožívala prvotní církev, je jistě neopakovatelná, ale přesto text pro nás přináší i pro dnešek důležité impulzy.
Že vznikla v prvotní církvi konfliktní situace, to není nic divného, je to spíš určitý projev života, růstu. Ale pozoruhodné je, jak byla řešena: totiž jak rychle, konstruktivně a ne jen autoritativně ("ten návrh se zalíbil celému shromáždění"!). A dále: pod jakým zorným úhlem se rozhodovali apoštolové? Je uváděn jeden jediný motiv jejich rozhodnutí: chtěli se věnovat modlitbě a službě slova. A právě u této věci bychom se mohli zastavit. Církev má dnes stejné stěžejní úkoly jako tenkrát: opatrovat zvěst o Kristu, předávat ji dál, zpřístupňovat ji lidem. Na tomto apoštolsko-misijním poslání církve se podílejí všichni křesťané.
Modlitba je bohužel někdy chápána jen jako činnost, která má být a je křesťany zachovávaná, ale jejíž smysl není vlastně objeven. Je chápána jako povinnost rozumná, která je plněna (jako třeba čistit si zuby), která ale může být považována za jakési zdržování při práci. Naproti tomu apoštolové vidí zřejmě v modlitbě základní část své práce, svého poslání, něco, co je realizací jejich úkolu ve světě - a to dokonce víc, než charitativní činnost. Toto nakonec potvrdila i historie - dnes mnoho charitativních činností přebírají civilizované státy. Ale modlitbu za křesťany nikdo nepřebírá, v tom jsme nezastupitelní! Bylo to už mnohokráte řečeno, ale člověk si přece jen potřebuje znovu uvědomit, že jeho práce může vyrůstat jen z modlitby jako dostatečného základu.
A služba slova? To je dnes věc velmi závažná. Protože lidé jsou zasypáváni slovy, ale většina těch slov je od Boha a od evangelia svou podstatou velice odtržených. Konat službu slova neznamená samozřejmě stát na rohu a tam hlasitě předčítat z Písma. Služba slova dnes znamená v podstatě říci v pravý čas pravé slovo, které vyrůstá z pravdy slova Božího (ač se samo třeba výslovně víry netýká). Jde tedy o to, nebát se promluvit kde a jak to Duch vnuká. Lidé jistě nestojí o naši agitaci. Ale mají plné právo slyšet od nás slovo pravdy. K jeho hlásání je ovšem třeba být způsobilým: vstřebávat do sebe slovo Boží ne jako poučky, ale jako slovo, které mne ztvární, které se stává součástí mého bytí. A potom mohu svůj život, Slovem oplodněný, Bohu nabízet k užitku pro bližní.
Se svolením převzato z knihy:
Aleš Opatrný, Stůl Slova,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství www.kna.cz -
01.05.2016 16:31
6. neděle velikonoční (cyklus A)
1. čtení: Sk 8,5-8.14-17
Vezmeme-li v úvahu i prvé čtyři verše této kapitoly, dostává náš text plnější smysl. Pronásledování jeruzalémské církve vedlo nakonec k misii za hranicemi vyvoleného národa, dokonce v pohrdaném a znepřáteleném Samařsku. Bylo zřejmě schůdnější, aby tam kázali křesťanství "řečtí" jáhni, protože vztah ortodoxních Židů a Samařanů byl velmi napjatý. Cesta Petra a Jana do Samaří potom ale znamenala spojení samařského a jeruzalémského křesťanství, překonání rozdělení na úrovni Ducha Božího.
Ve v. 8 mluví o radosti nad vyhnáním ducha zla. V 15-17 naopak o udělení Ducha svatého. Tato "výměna duchů" je plodem evangelizace - hlásání - a dá se říci, že teprve toto je dostatečným plodem hlásání - méně nestačí! Přijetí Ducha Božího je víc než změna chování. Je to změna toho, co člověkem hýbe, co je v jeho nitru.
2. čtení: 1 Petr 3,15-18
I tato část listu Petrova je povzbuzením a poučením. Zabývá se trvalým problémem křesťanů všech dob: jak vést skutečně křesťanský život uprostřed nekřesťanského světa. Doporučení listu v sobě spojuje dva výrazné postoje: pevnost zakotvení v Kristu a skromnost až jemnou ostýchavost ve vztahu k těm, kteří evangelium neznají. Nejsou to alternativy, ale postoje, které mají být zastávány současně. Kromě toho se počítá realisticky i s protivenstvím a utrpením, ale obojí není nijak dramatizováno, spíš je to viděno jako samozřejmá součást života.
Evangelium: Jan 14,15-21
Orientace na Ježíše je zde vyjádřena lapidárně slovem "milovat ho". Od tohoto postoje se odvíjí celá životní orientace učedníků. Realizace této lásky k Ježíšovi v zachovávání přikázání nevede jen k nějaké vnější odměně, ale k hlubokému spojení člověka s Trojjediným Bohem, které je vyjadřováno výrazy "jste ve mně, jsem ve vás".
Tento úžasný záměr povýšení člověka k životu v Bohu je zde na zemi garantován slíbeným darem Pomocníka (Parakléta), tedy Ducha svatého. Ten je duchem pravdy. Poznání pravdy tedy pro křesťany není závislé jen na jejich intelektuálních schopnostech, ale také na přijetí tohoto Ducha, který je vyléván, darován.
K úvaze
Sk 8,5-8.14-17
Při pronásledování se jáhni zřejmě nechali vyhnat, tedy nezajišťovali si své pozice,
a to jim otevřelo cestu k misii, k realizaci Božích plánů vůči Samařanům a pohanům.
Hlásání Slova - křest - obdarování Duchem svatým - to je základní struktura, "postup" při přivádění lidí ke Kristu. Ona "záměna duchů" (Ducha Boží za ducha zla) je nakonec nejdůležitějším cílem evangelizačního působení. Nejde přece o to, aby lidé především konali "zbožné skutky", nebo dokonce aby byly hlavně ukojeny jejich náboženské city, ale jde o to, jakého ducha mají!
Myšlenky k promluvě
Sk 8,5-8.14.17
Leckdo řekne: "Je krásné přijít do starého kostela, který vypadá stejně jako za dob našeho dětství, kde se nic nezměnilo, kde se vše děje tak, jak jsme zvyklí, kde se čas jakoby zastavil..." Mnohým se zdá, že křesťanství je právě toto: spočinutí, nehybnost, opakování stále stejného, neproměnnost. A velmi nesnášejí, když je něco "jinak". A přece dnes čtené řádky ve Skutcích ukazují jiný obraz: ukazují vstup víry do života člověka jako velký pohyb, jako nápor, vyvolávající velkou změnu: ti, kdo slyšeli a přijali Boží slovo, byli zbavováni ducha zla, který je více či méně ovládal a přijímali Ducha svatého. Přijímali tedy nový zdroj, princip životního "pohybu", přijímali novou sílu, která obvykle zpřeházela jejich život. Opouštěli minulý "prostor života" a nevstupovali do chaosu, ale do nového životního prostoru, utvářeného Duchem svatým.
Možná, že tato slova znějí někomu trochu nadneseně. Ale nakonec naše vlastní životní zkušenosti a zkušenosti lidí, kteří se stali opravdu Božími, ukazují, že je to tak - a že je to ještě plnější a větší, než bylo napsáno.
Nejde o to, že by měl člověk, přijímající Ducha svatého, upadnout nutně do stavu extatického. Jde ale o to, že ten, kdo se stal Kristovým a Ducha Božího tedy přijal
(v plnosti v biřmování), nemůže být jen lepším, slušnějším, hodnějším, než druzí, ale že se má stát zcela jiným, totiž Božím. Z Boha žijícím. Člověkem, který má odvahu vzdát se toho, co Boží není a vsadit především na Kristovu pravdu, který sebou nechá "hýbat" Duchem svatým.
Je to vše ovšem věcí víry. Ducha svatého nelze ani "popsat", ani si ho "zajistit", ani dát recept, jak se zmocnit všech jeho darů, ale lze z něj, z tohoto nového Ducha, žít. Stavět na něm. Nechávat se vést jím, ne jen osvědčenými zásadami, praktickými jistotami, nebo dokonce vlastní samolibostí, pýchou, apod.
Křesťanství pouhých zásad, povinností, naučených pravd či citové útěchy je křesťanstvím přinejmenším neúplným, je-li vůbec křesťanstvím: ne, že by zásady, povinnosti, pravdy či cit měly být odbourány, jistě ne. Ale bez Ducha je toto všechno slupkou bez jádra, nanejvýš korzetem, udržujícím rovnou páteř - ale ne zdrojem života, radosti, životní síly, která obrysy tohoto života radikálně přesahuje. Prvotní církev se rozrostla v neuvěřitelně skromných a nepříznivých podmínkách silou Ducha.
Nepotřebujeme zřejmě ani dnes klást naději jinam, čekat sílu a pomoc a možnosti jinde, než v síle Ducha.(převzato www.pastorace.cz)