LITURGICKÝ ROK

• 28.06.2020 19:09

  29. červen – slavnost sv. Petra a Pavla, apoštolů

   

   

  
  
  
  
  
   

       Pohled na sv. Petra a Pavla může dodat důvěry každému z nás. Ani jeden z nich nebyl bezchybný... Ale oba byli vybaveni silou k životu a poslání...

       Svatý Petr je nejvýznamnější Ježíšův apoštol, jemuž se vzkříšený Ježíš zjevil jako prvnímu, zemřel r. 64 v Římě mučednickou smrtí. Petr se původně jmenoval Šimon, byl ženatý a žil jako rybář se svou rodinou v Kafarnaum. V Ježíšovi spatřoval Mesiáše a následoval ho. Ježíš řekl k Šimonovi: "Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev" (evangelium sv. Matouše 16,18). Tato slova ze Šimona učinila Petra (řecké slovo petra znamená "skála") a později první hlavu církve.

       Svatý Pavel je považován za prvního velkého misionáře světa. Svatý Pavel – Pavel
  z Tarsu - apoštol národů - hebrejsky Šavel, je jedna z nejdůležitějších postav Bible Nového zákona. Byl původně horlivým pronásledovatelem křesťanů. Ale na jedné své cestě proti křesťanům do Damašku prožil mystické setkání s Kristem a sám se obrátil
  na křesťanskou víru. Stal se pak naopak horlivým zvěstovatelem křesťanství a je označován jako "apoštol národů". Je počítán i mezi apoštoly, ačkoliv mezi původních dvanáct apoštolů nepatřil a s Ježíšem se osobně nesetkal. Díky jeho službě se křesťanství rozšířilo mezi pohany a stalo se světovým náboženstvím.

   

  Sloupy církve
      Dnes nám liturgie staví před oči dva apoštoly, svatého Petra a Pavla, sloupy církve, jak je nazýváme. O církvi v Krédu vyznáváme, že je "jedna, svatá, všeobecná a apoštolská". Apoštolové a apoštolství tak patří k podstatě církve. Na počátku Petrova života s Kristem stojí Ježíšovo povolání být s ním, jít za ním a u Pavla Ježíšovo mocné světlo a otázka "Proč mě pronásleduješ?". Víme také, že slovo apoštol znamená "poslaný", což o našich dnešních světcích platí bezezbytku. Hlásali evangelium až k prolití krve. Apoštolem je však i ten, kdo se ke Kristu neustále vrací, aby s ním na opuštěném místě nebo v samotě vězení sdílel radosti svého poslání. Do církve jsme byli ve křtu povoláni i my, každý zcela originálním způsobem. Pokud je naše víra v tuto apoštolskou církev opravdová, pak i my máme být s Kristem, nést evangelium ve věrném svědectví a všechno své úsilí zaměřovat jenom na něj.

  ​Říci Pánu: ”Miluji tě!” může být zprvu poměrně snadné, ale…
        Říci Pánu: ”Miluji tě!” ve chvíli radostného překvapení může být poměrně snadné. Ale láska není jen nadšení a prvé vyznání. Ke skutečné kvalitě a velikosti roste ve zkouškách. Těch se dostalo apoštolům Petrovi a Pavlovi ve vrchovaté míře. Kořen jejich lásky naštěstí nebyl jen v nadšení a obdivu, ale ve víře ve skutečnost, že Ježíš, kvůli kterému trpěli, je Mesiáš. Tedy zachránce. Ani nám bez této víry a bez pochopení, co to vlastně znamená, že Ježíš je Mesiáš, nemusí ve zkouškách naše láska vydržet. Nebyli bychom první, kterým v trápeních ”došel dech” jejich lásky a důvěry ke Kristu. Proto je tak potřebné o dar víry
  a lásky prosit a vědět, že vytrvalost v obou těchto ctnostech není jen věcí našeho rozhodnutí, ale také výsledkem dobře přijatého Božího obdarování.

  Liturgická poznámka: Slavnost sv. Petra a Pavla má přednost před nedělními texty liturgického mezidobí.

                         

                (převzato z www.pastorace.cz; upraveno)

   

• 25.06.2020 11:01

  24. červen – Slavnost Narození Sv. Jana Křtitele

   

  
  
  
   

   

      Svatý Jan Křtitel se narodil patrně těsně před přelomem letopočtu. Jeho otec, kněz Zachariáš,
  a matka Alžběta (žili ve vesnici Ain Karim asi 7km od Jeruzaléma), byli již značně pokročilého věku, proto se i narození svatého Jana považovalo svým způsobem za zázračné. Před Janovým narozením se jeho otci zjevil anděl a řekl mu, že se mu narodí syn, kterému dá jméno Jan a který bude předchůdcem Mesiáše. Zachariáš o tomto poselství zapochyboval a oněměl. Po obřízce syna se mu řeč vrátila.

   

         O mládí Jana Křtitele mnoho nevíme. V Písmu svatém se dočítáme pouze o tom, že chlapec „rostl a sílil na duchu“. Jakmile Jan dospěl, odchází na poušť, kde kolem sebe shromažďuje svoje učedníky, žije postním způsobem života, živí se pouze medem divokých včel, kobylkami, obléká se do kůží divokých zvířat. Dalo by se říct, že je v tehdejší společnosti považován za blázna nebo podivína.

   

         Jeho odchod na poušť a způsob života ukazuje na jeho vzpouru, nesouhlas s náboženským establishmentem své doby. Podle některých biblistů se snaží poukázat na to, že se oficiální náboženský směr odchýlil od tradičního židovského učení a už nereprezentuje tradiční židovství. Podle některých vědců patřil k Esejcům.

   

         Učí a ve svých kázáních vyzývá lid ke změně smýšlení k obracení, k tomu aby lid činil pokání a křtí v řece Jordánu. Jan upozorňuje na brzký příchod Mesiáše. Mnoha lidmi je za Mesiáše považován. Sám však toto striktně odmítá. Ukazuje na skutečného Mesiáše, kterému, jak říká, není hoden rozvázat řemínek u opánků. „Když Jan končil své poslání, řekl: ‚Já nejsem ten, za koho mě pokládáte. Za mnou přichází někdo, jemuž nejsem hoden rozvázat řemínek na jeho nohou.“ Sk 13,25. Jan označuje Pána Ježíše jako beránka Božího: “Spatřil Ježíše, jak jde okolo a řekl: “Hle, beránek Boží.“ (Jan 1,36).

   

       Součástí Janova kázání o obrácení byl křest v řece Jordánu. Tento křest nebyl svátostí v pojetí,
  v jakém ho chápeme my křesťané. Byl to rituál, znamenající obmytí, nový začátek, rituál, kdy se člověk odříkal svého starého způsobu života a chtěl změnou smýšlení, pokáním začít znovu. Omývání nebylo v židovském náboženství ničím novým. Užívalo se velmi často a symbolizovalo zbavení se špíny, viny, hříchu. Ani řeku Jordán si Jan nevybírá náhodou. Tato řeka má pro židy hlubokou symboliku. Přechod Jordánu pro ně znamenal vstup do země zaslíbené. Tak také křest
  v této řece má symbolizovat nový život.

   

       Od Jana se nechal pokřtít i Pán Ježíš, aby se sám ztotožnil s hříšníky, i když sám byl bez hříchu. Jan se nejprve zdráhá a říká Pánu, že On by měl spíš pokřtít jeho. Nakonec však po naléhání Pána Ježíše poslechne a Mistra pokřtí. Když byl Pán Ježíš pokřtěn, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje v podobě holubice a z nebe se ozval hlas: "Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil."Mk1,11. Křtem pak začíná veřejné působení našeho Pána.

   

        Zajímavý je i postoj Janův k Pánu Ježíši. Prorok na něj ukazuje jako na Mesiáše a sám pak ustupuje do pozadí, aby nemátl lid, který jeho samého považoval za mesiáše. V pravdě tedy připraví cestu Páně a pak „odchází ze scény“.

   

  Jan se při svých kázáních nebojí kritizovat ani panovníka Heroda Antipase, který žil v nepovoleném svazku s manželkou svého bratra Filipa Herodiadou. Za tuto kritiku ho nechal Herodes zatknout. Ale protože se Jana bál jako velkého proroka, nenechal mu ublížit. Jednou však pořádal hostinu, kde překrásně tančila Salome. Král byl tancem mladičké krásky natolik uchvácen, že ji slíbil cokoliv, až do výše poloviny království. Salome si na radu své matky vyžádala hlavu Jana Křtitele. Herodes to nejprve nechtěl udělat, ale protože dal Salome královské slovo před svědky, poslal stráž, která sťala Jana a na míse přinesla jeho hlavu.
  Učedníci pak pohřbili tělo Jana Křtitele v Sebaste, dnešním Sivasu.

   

       O významu osobnosti Jana Křtitele svědčí nejen to, že slavíme dva jeho svátky (29.srpna si připomínáme den světcovy smrti, jak bývá obvyklé a 24. črevna slavíme den jeho narození), ale také výrok samotného Pána Ježíše, který o Janovi prohlásil, že se nenarodil nikdo větší ze ženy nežli on (Mt 11,11).

   

  Jan Křtitel je patronem Malty, Burgundska, Provance, tkalců, kožešníků, koželuhů, vinařů, kominíků, kovářů, tesařů, architektů, zedníků, kameníků, hudebníků, tanečníků, zpěváků. Mezi jeho atributy patří beránek, kříž, nápis Ecce agnus Dei, beránčí rouno, řeka, sekera. Zobrazován bývá nejčastěji na křtitelnici s křížem v ruce, oděn v kůži zvířat a s beránkem u nohou.

   

  Hlava Jana Křtitele je podle legendy uložena v Umajjovské mešitě v Damašku. Část ostatků je pak také uložena v legendárním relikviáři Svatého Maura na zámku v Bečově nad Teplou.
  Některé z ostatků Jana Křtitele vlastnil údajně i řád Templářů.

   

                                                                                                       (převzato z Pax vobis, upraveno)