LITURGICKÝ ROK

• 17.03.2020 12:50

  Povolání sv. Josefa se týká i každého z nás (papež František)

   

  

  „Josef udělal, jak mu anděl Páně přikázal: 
  vzal svou ženu k sobě“ (Mt 1,24). 

   

  S NAPROSTOU VĚRNOSTÍ I TEHDY, KDYŽ NEROZUMÍ

  Bůh svěřuje Josefovi poslání, aby byl ochráncem Marie a Ježíše, ale také celé církve. Josef toto své poslání naplňuje diskrétně, pokorně a mlčky, ale také ustavičnou přítomností a naprostou věrností i tehdy, když nerozumí. Je po boku Marie, svojí nevěsty v klidných i obtížných chvílích života. 

  Jak prožívá Josef své povolání ochránce? V ustavičné pozornosti vůči Bohu, otevřenosti k Jeho znamením, disponibilitě k Jeho plánu, nikoli svému.  Josef je „ochráncem“, protože umí naslouchat Bohu, nechá se vést Jeho vůlí, a právě proto má větší vnímavost pro lidi, kteří jsou mu svěřeni. Dovede číst události realisticky, je pozorný k tomu, co se děje kolem, a umí přijmout ta nejmoudřejší rozhodnutí. 

  S LÁSKOU CHRAŇME TO, CO NÁM BŮH DAROVAL

  Chránit veškeré stvoření, krásu stvoření, znamená respektovat každé Boží stvoření i prostředí, ve kterém žijeme. Znamená chránit lidi, pečovat o lidi,
  o každého člověka s láskou, zvláště o děti, o staré lidi, o ty, kteří jsou nejkřehčí
  a kteří se často ocitají na periferii našeho srdce. 

  Znamená to vzájemně o sebe pečovat: v rodině, kde se manželé vzájemně ochraňují, potom pečují o děti a postupně pak děti začínají ochraňovat rodiče. Znamená to upřímně prožívat přátelství, které je vzájemně poskytovanou ochranou v důvěrnosti, v úctě a dobru. Vlastně všechno je člověku svěřeno
  do ochrany; je to odpovědnost, která se týká nás všech. 

  SÍLA, ODVAHA, ALE I NĚHA

  Péče a ochrana vyžaduje dobrotu, je třeba žít ji s něhou. V evangeliích se svatý Josef jeví jako silný, odvážný a pracovitý muž, ale z jeho duše vysvítá velká něha, která není ctností slabocha, ba naopak, pojí se k síle ducha a všímavosti,
  k soucitu a opravdové otevřenosti vůči druhému, ke schopnosti milovat. Nesmíme se obávat dobroty, něhy!

   

  Z inauguračního kázání papeže Františka 19. 3. 2013. 

  Převzato z webu České sekce Radio Vaticana
  Redakčně upraveno

   

   

  Fotografie u článku pochází z vitráže z kostela v Zahrádce, kde působil P. Josef Toufar, který vitráž nechal zhotovit během 2. světové války.

   

                                                                                                          (převzato z www.patorace.cz)

   

• 23.02.2020 12:31

  Doba postní

  Základní význam doby postní 

  Postní doba je zaměřena k přípravě na slavení Velikonoc. Liturgie doby postní připravuje katechumeny, jejich postupným uváděním do křesťanského života, i věřící, připomínáním křtu a pokáním, na slavení velikonočního tajemství. 

  V postní době naslouchají věřící horlivěji než jindy Božímu slovu a věnují se modlitbě. Tak se pro ně postní doba stává přípravou na slavení velikonočního tajemství, a to jednak zvláště připomínáním křtu nebo přípravou na jeho přijetí, jednak pokáním. Tento dvojí ráz postní doby ať je v liturgii a v liturgické katechezi postaven do plného světla. (...) Pokání postní doby nemá být jen vnitřní a individuální, ale také zevní a společenské. Kající praxi je třeba podporovat podle možností naší doby i různých zemí a podle životních podmínek věřících.

  Doba postní trvá od Popeleční středy až do začátku mše na památku Večeře Páně na Zelený čtvrtek. Od začátku postní doby až do velikonoční vigilie se neříká Aleluja. Středa, kterou začíná postní doba, je všude dnem postu (podle Kodexu kanonického práva se jedná o půst zdrženlivosti masa, kterým je vázán každý křesťan starší 14 let a půst újmy, kterým jsou vázání všichni ve věku 18-60 let);  v ten den jsou věřící označováni popelem. Neděle této doby se nazývají: 1., 2., 3., 4., 5. neděle postní. Šestou nedělí začíná Svatý týden, říká se jí "Květná (pašijová) neděle". Svatý týden je zaměřen na Kristovo utrpení po jeho mesiánském vjezdu do Jeruzaléma. Na Zelený čtvrtek ráno slaví biskup mši spolu se svými kněžími a světí při ní oleje a křižmo.

         (Dokumenty Sacrosanctum concilium, čl. 109-110; Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři, č. 27-31)

                                                                                           (převzato z: www.liturgie.cz)