VÁNOCE

• 30.12.2017 21:15

  1. leden - Slavnost Matky Boží, Panny Marie

  Evangelium: Lk 2,16-21

   

         Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích. Když ho uviděli, vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno. Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. Pastýři se zas vrátili. Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. Když uplynulo osm dní a dítě mělo být obřezáno, dali mu jméno Ježíš, jak ho nazval anděl, než bylo počato v mateřském lůně.
  
   Snad nejvíce může člověka oslovit dvojí mateřství, které je zde naznačeno.
  Je to jednak mateřství biologické, které dává pozemský život. A potom je tu mateřství duchovní, vyjádřené slovy: "Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom". Toto "mateřství" dává růst Božímu slovu v srdci člověka až do doby, kdy tento růst vydá ovoce. Maria je zde absolutním vzorem a dá se říci, že pro křesťany povinnou cestou k následování.
  
  Vstupujeme do Nového roku. Pocity, které při tom bývají, není třeba nijak přehánět. Nového je totiž jen tolik, že zas počítáme čas od ledna nanovo a že na konci letopočtu píšeme jinou číslici. Ale přes to se mnoho lidí ptá, co nám tento rok přinese. A v koutku srdce si říkáme - jestli to nebude pro mne dobré, byl bych raději, kdyby se čas zastavil. Jenže my bychom se měli spíš zeptat: co chceme svým blízkým svému okolí, světu, Bohu přinést? Co hodláme v tomto roce vnášet do světa? Chceme vůbec do něj něco přinést? Pokud ano, pokud chceme dokonce přinést něco dobrého, potom se musíme ptát: budeme toho schopni? Jsme takoví, abychom mohli něco dobrého přinášet. A tak se můžeme dostat až k důležité otázce: Kým se staneme v tomto roce? Kým se chci stát já? Do jaké podoby chci dorůstat - chci-li vůbec růst? Pokud jen přemýšlím o tom, co já dostanu, co mi život přinese či nepřinese, potom jsem beznadějný sobec a nemohu tak od života moc očekávat. Ale to nepředpokládám. Věřím, že chcete vnášet do světa dobro: a tak tedy otázka - kým chceme být? Kým se chceme stát? Jaký vzor si pro svou cestu najdeme? Jak by měl vypadat život, který povedeme?
  
  Než se odhodláme rýsovat si alespoň nějaký životní program, měli bychom si uvědomit, kým jsme, kým jsme jako křesťané. Svatý Pavel nám v listě Galaťanům říká: jste synové. Před Bohem jste synové. Už nejsi otrok, ale syn, a jako syn také dědic skrze Boha. Na tom má stát mé sebevědomí. Křtem jsem se stal synem, nestojím už tedy v životě sám, v nebezpečí, opuštěný. Jsem synem. Mám Otce. Otce, který mi dal život v plnosti. To mne ovšem zavazuje. Ale zároveň mne to osvobozuje, protože jsem synem, který se konec konců pohybuje v tom, co je Otcovo. A který je Otcem veden k cíli. Jenže já jsem také synem, který má svou hlavu, který je nerad závislý a který rád přepíná své síly. Který se snaží udělat svými silami nebe na zemi a vyjde mu z toho občas spíš peklo, nebo jen bezútěšná poušť. Kým bych se tedy měl stávat, kým se snažit být, abych své synovství uplatnil? Abych to, co mi Bůh - Otec dává, rozvinul a neničil? A zde jistě pochopíte, že není právě dnes třeba jít daleko. Slavíme Marii - Matku Syna Božího, bohorodičku. Tu, která přinesla nejcennější plod života - Vykupitele. Slavíme služebnici Páně, která Bohu věnovala celý svůj život, a tak se stala ženou, jejíž život měl neuvěřitelně vysokou hodnotu - ač zůstala celý život v pozadí, neznámá, ba zdánlivě pro dějiny světa zbytečná. Slavíme tu, která "všechna slova uchovávala v srdci a rozvažovala o tom". Tu, která byla naplněna Duchem svatým, která se dala Bohu, jeho plánu. Jestli tedy chceme tomuto světu něco přinést, jestli chceme příští dny i měsíce prožít plodně, potom nám nezbývá, než vědět, že jsme syny a snažit se o životní postoj Mariin. Být Bohu k dispozici. Stávat se lidmi, pro něž je Boží vůle prvou a základní starostí a kteří vědí, že Bůh chce, aby náš život byl plný, a na rozdíl od nás k tomu zná cesty.
  
  Žijeme rychle a tak taky i dobré věci rádi a často zapomínáme. Zapamatujme si proto pro celý rok jednu větu, jeden obraz: Maria - služebnice Páně. A vracejme se k němu. Může z toho vzniknout náš osobní životní program. Program, ve kterém člověk stojí v životě v podobném postoji, jako Ježíšova matka Maria, služebnice Páně.

   

                                                                                                                                   P. Aleš Opatrný

• 30.12.2017 21:06

  V á n o č n í z v ě s t

  Zeptáte-li se běžného chodce na ulici, co jsou Vánoce, dozvíte se nejčastěji, že to jsou svátky míru, štědrosti, radosti nebo dětí. Křesťané samozřejmě řeknou, že jsou to svátky narození Ježíše Krista, a občas někdo řekne, že jsou to svátky zimního slunovratu. Dnes se setkáte i s tím, že dotázaný neví nic. Kromě těch posledních všichni o Vánocích něco říkají, ale žádná z těch odpovědí není úplná.

  Křesťanské Vánoce jsou svátky narození a zjevení Páně. Nejstručněji bychom mohli říci, že to jsou svátky připomínající, jak se Pán Ježíš objevil mezi námi. Zrození je přece jakési vynoření. Dítě již čekané, ale zatím nepoznané a nikým nespatřené se objeví a my je uvidíme. To je obsahem svátku Narození Páně 25. prosince. V hodinu, kterou se láme noc a začíná nový den, narodil se v Betlémě Judském Panně Marii Ježíšek. Uviděla ho poprvé tváří v tvář, uviděl ho Josef a uviděli ho pastýři přivolaní podivným světlem a zpěvem andělů.  Ti všichni patřili k Izraeli. Dvanáct dní poté slavíme svátek Zjevení Páně (Tří Králů). Tímto svátkem si připomínáme, jak k Ježíškovi došli mudrci z daleké ciziny.  Přišli, aby uviděli velikého krále a radovali se velikou radostí, když nalezli dítě a jeho matku. V ten den se z ženy narozený Syn Boží zjevil pohanům. Tyto dva sváteční dny ohraničují vlastní vánoční svátky. … Je to vskutku týž svátek slavený dvakrát v různé podobě. Zatímco křesťanský západ položil důraz na prvou podobu a za hlavní svátek Vánoc považuje 25. prosinec, položil křesťanský východ hlavní důraz na druhou podobu a nejvýznamnějším dnem je tam 6. leden. …

  To, že jsou Vánoce označovány jako svátky radosti, má možná ještě starší základ. Vánoce leží na severní polokouli v době zimního slunovratu. Postup noci, která hrozila zavalit a ovládnout vše, je zastaven. Ohlášení návratu slunce bylo už v nejdávnějších dobách důvodem k radosti. Stačí pak jen malý krok v rozvoji náboženského myšlení, aby v návratu slunce byl spatřován také smírný moment. Pohněvané božstvo života a úrody se začalo vracet. …

  Pro nás jsou Vánoce svátky Božího narození.  Celý jejich obsah je vystižen jedinou větou prologu Evangelia sv. Jana: Slovo tělem učiněno jest (1,14). Tuto větu chápeme především v tom smyslu, který říká něco o Bohu. Slovo (v řeckém originálu je Logos, což je smysl slova) stalo se tělem. Víme, že jde o druhou Božskou osobu a že je to ten, skrze něhož je všechno stvořeno. …
  Logos, tajemný a mocný smysl Boha, se stal člověkem. Přišel viditelně na tento náš svět. Nejde o žádné nedosažitelné setkání. Veliký příběh křesťanských Vánoc neleží někde mezi nedostupnými hvězdami, ke kterým vzhlížejí pohané oslavující slunovrat. Do Betléma je možné se vydat. Vydali se tam pastýři i králové. Můžeme se tam vydat i my. Pastýři i králové byli vedeni hvězdou a anděly, Božími posly z nebes, nenalezli Marii a děťátko položené v jeslích. Křesťanské Vánoce nám oznamují Boží přítomnost a Boží blízkost. Když si to dobře uvědomíme, pochopíme, že je zcela samozřejmé, proč Kristus stále vyzývá, abychom byli bližními, těmi, kdo jsou si blízko. On sám je od počátku nositelem této blízkosti.

                                (převzato z: Petr Piťha, Vánoce; vyd. Poustevník 2008, kráceno)

• 23.12.2017 16:06

  Bůh přichází do našeho reálného života

  Papež František

  Bůh se jednou provždy postavil na stranu člověka

        Bůh nepřichází jen k nějakým ideálním, či idylickým lidem. On v Ježíši Kristu přišel do tohoto našeho reálného světa, poznamenaného dobrotou i špatností, rozdělením, zlobou, chudobou, utiskováním a válkami. Bůh se rozhodl obývat naše (osobní) dějiny takové, jaké jsou, s veškerou tíží jejich omezení a dramat. Prokázal tak svoji milosrdnou a láskyplnou náklonnost k lidským tvorům. Jedno z biblických jmen pro Ježíše zní „Emmanuel“, což znamená „Bůh-s-námi“!

  Ježíš je „Bůh s námi“ od počátku a navždy. Je s námi i v utrpeních a bolestech našich dějin. Ježíšovo narození je zjevením toho, že se Bůh jednou provždy postavil na stranu člověka, aby nás zachránil, pozvednul z prachu naší ubohosti, našich těžkostí, našich hříchů. Odtud plyne velký „dárek“ Betlémského Dítěte: přináší nám duchovní sílu, která nám pomáhá nepropadat únavě, beznaději a smutku, protože je energií, jež rozehřívá a proměňuje srdce.

  Bůh se k nám sklání.
  I my pak / tak můžeme přicházet k ostatním

  Bůh se zjevuje ne jako někdo, kdo je nahoře a vládne nade vším, ale jako Ten, kdo se snižuje; Bůh se sklání, sestupuje na zem jako maličký a chudý.  Abychom se mu mohli připodobnit, nesmíme se stavět nad ostatní, nýbrž snížit se a být tu i pro druhé, stát se maličkými spolu s maličkými a chudými spolu s chudými. Počínejme si tak, aby se lidé v našem okolí necítili sami!

  Pokud se Bůh skrze Ježíše spojil s člověkem až do té míry, že se stal jedním z nás, znamená to, že cokoli bychom učinili někomu v našem okolí, jako činili bychom Jemu. Připomínal nám to sám Ježíš: kdo nasytil, přijal, navštívil a miloval jedno z těch nejmenších a nejchudších mezi lidmi, učinil tak samotnému Bohu.

  Ježíš jim řekl: “Hladověl jsem, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen,
  a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.“  Odpověděli mu: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít ...?“
  On jim odpoví: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto nepatrných, mně jste učinili“ (srov. Mt 25,35-40).

  Zpracováno podle textů papeže Františka
  Převzato z webu České sekce Radio Vaticana
  Redakčně upraveno