VÁNOCE

  • 23.12.2017 16:03

    Datum a obsah Vánoc

    Co vlastně křesťané o Vánocích slaví…                                            Aleš Opatrný

     

    "Říká se, že Vánoce jsou původně pohanské svátky a církev si je jenom přivlastnila. Co je na tom pravdy?"

    Toto tvrzení je opravdu dost časté, vyskytovalo se také ve většině ateistických příruček.
    Důvod je celkem pochopitelný. Tomu, kdo nežije v křesťanské víře, téměř nebo zcela uniká, co vlastně křesťané o Vánocích slaví.

    Stromeček, dávání dárků o určitém datu, případně speciální jídlo (u nás smažený kapr) jsou prvky, které najdeme i v pohanství. Jenže křesťan o Vánocích neslaví nic z toho
    (i když si stromeček ozdobí, dárky rozdá a kapra usmaží, případně se podívá, zda mu rozkvetla barborka), ale slaví dar narození Ježíše, pravého člověka a pravého Syna Božího, slaví tajemství vtělení. A to nemůže slavit ani pohan, ani třeba Svědek Jehovův, protože takto Ježíše Krista jedni ani druzí nechápou a nevyznávají.

    Jak je určeno datum, kdy se vánoce slaví?

    Jinou věcí je datum, kdy se vánoce slaví. Ač je Ježíš historickou postavou, přesné datum jeho narození nemůžeme zjistit.
    Nicméně Ježíšovo narození, čili příchod Božího Syna na svět, se začalo slavit poměrně brzy, v prvé čtvrtině 4. století; o tom máme bezpečné zprávy. Na křesťanském východě se začalo s oslavou 6. ledna. To bylo datum jednoho pohanského svátku v Alexandrii: "Narození Božského eonu". Na křesťanském západě (v Římě) se slavilo 25. prosince -
    a to bylo zase datum starého pohanského svátku "Narození věčného slunce".

    Západ i Východ se o tato data slavení navzájem "obohatil", v západní (latinské) církvi se pak obsahem svátku 25. prosince stalo výrazně slavení Ježíšova vtělení a 6. ledna jeho zjevení se lidem (Epifanie). Později po řadu století překryla tento obsah svátku spíš úcta ke svatým třem králům (počet tří byl však odvozen od tří královských darů, kteří mágové Ježíšovi přinesli).
    (Více se o datování Ježíšova narození dočtete v článku Jiřího Grygara: "Astronomie a data biblických událostí")




    Shrnuto: obsah Vánoc je křesťanský, datum bylo zřejmě zvoleno jako "překrytí" pohanského svátku. Vánoční zvyky mají původ pohanský i křesťanský a pro pochopení křesťanského obsahu Vánoc nemají vcelku význam. Smyl Vánoc je jasně a určitě vyjádřen v evangeliích (čtyřech knihách Nového zákona) a v liturgii (církevní obřady).

                                                                                             (převzato/upraveno z www.vira.cz)                                          

     

  • 25.12.2016 15:25

    Aleš Opatrný: Máme se o Vánocích poddat snu, iluzi, skepsi?

    Po týdnech příprav se nám otevírá očekávaný vánoční čas. Mnoho lidí touží zvláště o těchto svátcích po klidu a míru. Píšeme si to ve vánočních přáních a pozdravech, které si v tak ohromném množství vyměňujeme. A myslíme to jistě upřímně. Ale o kterých vánocích během dvou tisíciletí, kdy se slaví Kristovo narození, byl všude na zemi klid a mír? Ani moc nejmocnějších vládců, ani přání bezmocných ho nedokázaly na světě nastolit. A technický pokrok? Ten umožňuje zabíjet nevinné čím dál tím snadněji, jak nás přesvědčily stále připomínané teroristické útoky v New Yorku. Máme se tedy poddat skepsi nebo se v několika svátečních dnech poddat iluzi snu
    a na chvíli zapomenout na všechno hrozné? Myslím, že nic z toho by nám nepomohlo. Podívejme se raději do vlastního nitra. To nemusí být únik ze světa, ale spíš cesta ke středu našeho života.

    K vánočnímu času se váže jeden životní příběh. V padesátých létech dvacátého století prožívala vánoce v naší zemi řada vynikajících lidí v komunistickém vězení. Mezi nimi také řeholník, redemptorista Otec Dominik Metod Trčka. A ten měl zřejmě i ve vězení radost a pokoj v srdci, když si
    o vánocích tiše prozpěvoval vánoční píseň. Dozorce, který ho slyšel, to považoval za zločin, jako všechno náboženství, a dal tohoto už starého muže potrestat umístěním do studené kobky. Tak ho vlastně odsoudil na smrt, protože mu bylo následně opakovaně odmítnuto lékařská ošetření. Smrt skutečně po několika málo měsících přišla. Bezmocný řeholník měl
    v nitru pokoj a radost, dozorce a jeho nadřízení měli moc, ale od lásky
    a pokoje byli zřejmě velmi daleko. Umučený řeholník byl svatořečen. Ti, kdo způsobili jeho smrt, nebyli odsouzeni, jak to na světě mnohdy bývá.

    Ale vraťme se k našemu nitru. To může také radostí zpívat – a není k tomu třeba bezpodmínečně ani bohatství, ani dokonce vnější svoboda. Anebo může být neštastné či zlé a své neštěstí a zlobu přenášet na druhé. A tak vraždit. Někdy jen velmi pomalu a nepozorovaně, ale účinně. Jindy nápadně a okázale, jako při teroristických útocích.

    Vánoce nás vybízejí, abychom byli milí, štědří, dělali druhým radost. To je jistě výborná věc. Ale vánoce mohou být přitom i cestou do našeho nitra. Co tam najdeme? Jen starosti? Samý smutek či výčitky? Nebo jen vzpomínky na to, co bylo a už není? To všechno tam také může být. Ale snad tam najdeme i radost z toho, že vůbec žijeme. Ze jsme schopni překonat zlé věci, které nás v životě potkaly. Bez touhy po pomstě a bez zloby. A hlavně bychom tam měli najít stopy lásky druhých lidí, které nás natrvalo obohatily. Mnohý najde i stopy lásky nepojmenovatelné, ve které křesťan rozpoznává lásku Boží. Skutečné tajemství, o kterém je těžko mluvit, ale ze kterého můžeme žít.

    A tak se nám může stát bližším jednoduchý a přitom v mnohém nepochopitelný příběh Ježíšova narození. Ne jen v podobě figurek Betléma a ve zpěvu vánočních písní. Ale v našem vlastním životě. Když se nám spojí pravdivé vědomí o množství zla ve světě, ke kterému bohužel sami ledacos přidáváme, s tajemstvím hloubky našeho srdce, může se stát něco podivuhodného, co se podobá vyprávění o pastýřích v evangeliu. Ty obklíčilo Boží světlo a slyšeli slovo andělů: “Nebojte se!”, jak píše evangelium. Objevíme my sami něco podobného? Snad ano. Přejme si to navzájem. Potom si můžeme začít zpívat. Z hloubky nitra a svobodně. Nejen, že nám to nikdo nezakáže a že nás snad nepotrestá žádný dozorce, jako onoho řeholníka. Ale my sami zjistíme, že můžeme být ve svém nitru svobodni od zla, pomsty a strachu. A budeme slavit skutečné vánoce.

     

                                                                                     (převzato z www.vira.cz)

  • 25.12.2016 15:22

    Estetické, morální a náboženské slavení Vánoc (Tomáš Špidlík)

    Stará vzpomínka z dětství: Jak se slavívaly u nás Vánoce v kostele? Bylo to natřikrát. V šest hodin ráno byla mše, které se říkalo jitřní. V jedenáct dopoledne byla tzv. hrubá, nebo lépe a spisovněji „velká mše“. A odpoledne v pět hodin byla v klášterní kapličce pobožnost k Ježíškovi v jeslích. Už jako chlapec jsem vnímal, že tu šlo nejenom o tři liturgie, ale že převládal u každé z nich i jiný styl. Nevěděl jsem ovšem, čím to je, že se tak různí. Ale dnes bych to vyjádřil odborně, až příliš specificky, podle Heideggerova přístupu k náboženství. Tento filozof totiž stanovil tři stupně v postoji k víře. První stupeň je stadium estetické, druhý je morální a třetí je v pravém slova smyslu stupeň náboženský. 

    Ten první postoj byl u nás ztělesněn slečnou B. Po celý rok do kostela nechodila. Ale na Vánoce dokázala časně zrána vstát, vystoupit na kůr a začít trylkovitým sopránem zpívat: „Vánoce, Vánoce, vítáme vás! V sněhu se brodíte, přesto nám nosíte do srdce teplo, ač venku je mráz.“ Nebyla jediná, která podlehla poezii Vánoc z důvodů estetických. Staré zvyky rodinné, koledy, atmosféra vzájemných dárků, to všechno přináší osvěžení do shonu všedních dnů, připomíná nám to, že existují jiné hodnoty než peníze a úspěch v práci. Jsou to hodnoty náboženské? Jenom zdaleka. Proto tím mnozí pohrdají jako jalovou sentimentalitou. 

    Ale přesto není radno se cítit tak povýšeným nad těmito spontánními lidskými city. Vždyť estetické zážitky obohacují život. Vzpomínám si, jak mi jeden turista v Římě ukazoval na kopuli svatopetrské baziliky a prohodil jízlivě: „Něco takového Kristus Pán potřebuje ke své slávě?“ Odpověděl jsem docela jednoduše: „Ne, Kristus Pán to nepotřebuje, ale potřebují Michelangela a jeho umění lidé.“ Nebo se snad mají umělci uplatňovat jenom při výzdobě Komerční banky? Vždyť každý umělec, ať už je věřící nebo ne, se cítí nejšťastnější, když mu zadají práci v kostele. Poezie, hudba a umění všeobecně není ještě samo náboženství, ale je cestou, která k němu vede, když je opravdové a upřímně prožívané. To tedy platí i o kouzlu Vánoc. 

    Ale vraťme se k mým starým vzpomínkám. Na jitřní mši jsem chodil s matkou, na velkou v jedenáct hodin s otcem. Také se při ní zpívalo. Ale kázával tu také mladý horlivý kněz. Téma jeho řeči bývalo to, co jsme nazvali druhým stupněm náboženského postoje: hledisko morální. Neoplýval poezií Vánoc, jevil se spíš jako přísný mravokárce. Ukazoval lidem, že pravé slavení Vánoc není v krásných zpěvech s hudbou na kůru, ale v napodobení Krista. Ten sestoupil k nám chudým, musíme tedy i my sestupovat s láskou k těm, kdo naši pomoc potřebují. Náboženství od nás nežádá, abychom oplývali city, ale abychom zachovávali přikázání. Nemáme být těmi křesťany, kteří říkají Kristu „Pane, Pane“, ale těmi, kdo plní příkazy Boží (srov. Mt 7, 21). 

    Víme dobře, že byl tento náboženský postoj velmi propagován v době reformace. Ale je charakteristický pro každé reformní hnutí v církvi. Z doby Otců se zachoval malý spisek sv. Basila s titulem „O Božím soudu“. Obsahuje svéživotopisný zážitek autora. Sv. Basil byl částečně tím, koho dnes nazýváme konvertitou. Pocházel sice z dobré křesťanské rodiny, ale náboženským životem se začal vážně zabývat až po ukončení studií, vlivem své starší sestry. Stal se dokonce mnichem. Ale protože měl důkladnou intelektuální přípravu, zvolili ho biskupem rodného města Cesareje v Kapadocii. Ujal se svého úřadu s opravdovostí. Ale přišlo velké zklamání. Byla to doba velkým náboženských třenic, hádek, vzájemného odsuzování. Basilovi z toho bylo smutno. Kladl si otázku: „Čím to je, že Kristova církev je v takovém úpadku?“ Píše, že mu jednoho dne přišlo osvícení shůry: „To všechno je tím, že se nezachovávají Boží přikázání. Nenapravíme sebe, ani společnost, ve které žijeme, dokud nevezmeme doslova všechno, co nám v evangeliu Kristus nařizuje.“ Podobné tóny slyšíme po celou dobu církevních dějin a jak jsme viděli, bylo to i téma našeho kněze při vánoční mši v jeho kázání mužům. 

    Církev je hnutí reformní. Přesto se vyskytovalo a vyskytuje mnoho těch, kdo by chtěli reformovat ji samou. Reformní kazatele chtějí opravit ti, kteří dokazují, že mají být jejich řeči méně mravokárné, negativní, ale raději víc pozitivní, ukázat raději krásu evangelního učení u těch, kdo je zachovávají, nestarat se o ty, kdo se k nim obracejí zády. Je přece mnoho dobrých lidí. Jsou to ti, které zobrazují figurky v našich betlémech. Přinášejí dary novorozenému Spasiteli, protože ho očekávali a s radostí se dočkali jeho příchodu. 

    Ale jsou i jiní, kteří by chtěli být reformnějšími, než všichni horliví reformisté v církvi. Jejich kritika má společný jmenovatel, kterého užívaly v propagandě totalitní režimy i vzdušné ideologie. Dá se vyjádřit zkráceně těmito slovy: „Měli jste k dispozici dva tisíce let, abyste napravili lidskou společnost, ale nedokázali jste to. Teď to uděláme my.“ Podobného tónu jsou i řeči politických stran před volbami. Fakt, že se stále v různých obměnách opakují, dokazuje, že je jejich úspěch pramalý. 

    Církevní mravokárci si tedy musejí dát pozor, aby je banálně nenapodobili. Církev sice musí vybízet k napravení mravů, musí stavět lidem před oči cíl, obraz lepšího světa. Přesto si je však vědoma, že její úspěch na tomto poli nebude nikdy úplný až do té doby, kdy jej uskuteční Kristus sám. My pak patříme k těm, kdo „s nadějí očekávají příchod Pána našeho Ježíše Krista“, jeho druhý příchod, jakoby druhý Betlém, druhé věčné Vánoce. 

    Tento postoj nás vede k tomu, abychom postoupili k třetímu stupni, který jsme nazvali opravdově náboženským. Církev káže mravnost, píše naučení o tom, jak se vyvarovat hříchu. Ale přesto si nedělá iluze. Jsme lidé slabí a do hříchu upadáme stále. Středověké hereze chtěly hříšníky z církve vyloučit. Pravověrná nauka naopak učí, že i oni do církve patří, protože jenom tam se mohou od hříchu očistit. Neslibuje se jim, že už do hříchu nikdy neupadnou, ale že se musejí setkat s někým, kdo je schopen hříchy odpustit. V tomto osobním setkání je pravý náboženský postoj. S tím jsem se setkal v mládí při třetí vánoční pobožnosti, o které jsme se už zmínili, tj. při modlitbách ke Spasiteli v jesličkách. Tam jsme zpívali: „Člověčenství naše, ráčil vzíti na se … Beliáš oloupen, člověk je vykoupen.“ 

    Náboženství, jak slovo samo naznačuje, je setkání člověka s Bohem. To říkají všichni. Ale pravý problém je v tom, jak si Boha představují. „Pro mne Bůh znamená ideál všeho dobra,“ řekl mi někdo, když jsem se ho ptal. Co jsem mu odpověděl? Tak ho definoval i Platón a všeobecně všichni idealisté. Chceme se s ním setkat? Máme-li být upřímní, musíme se přiznat, že člověk, který se setkává s ideálem, se v pravém slova smyslu setkává sám se sebou, se svým ideami. Ty mu naznačí, kde je dobro, ale neosvobodí ho od hříchu a od slabosti. I my věříme, že jsou v Bohu všechny ideály dobra a krásy. Máme tedy k němu postoj morální a estetický. Ale věříme navíc, že je Bůh skutečná osoba, která se stala člověkem. Vstupujeme tedy s ním v dialog s důvěrou v jeho dobrotu a moc současně. Když to pochopíme, pak si opravdu z plna srdce můžeme zpívat: „Nám, nám, narodil se... Vánoce, Vánoce, vítáme vás.“ 


    ***

    Se svolením převzato z:
     webu české sekce Vatikánského rozhlasu 

                                                                                                                                  (převzato z www.pastorace.cz)Estetické, morální a náboženské
     
    slavení Vánoc (Tomáš Špidlík)
     
    Stará vzpomínka z dětství: Jak se slavívaly u nás Vánoce v kostele? Bylo to natřikrát. V šest hodin ráno byla mše, 
     
    které se říkalo jitřní. V jedenáct dopoledne byla tzv. hrubá, nebo lépe a spisovněji „velká mše“. A odpoledne v pět 
     
    hodin byla v klášterní kapličce pobožnost k Ježíškovi v jeslích. Už jako chlapec jsem vnímal, že tu šlo nejenom o 
     
    tři liturgie, ale že převládal u každé z nich i jiný styl. Nevěděl jsem ovšem, čím to je, že se tak různí. Ale dnes 
     
    bych to vyjádřil odborně, až příliš specificky, podle Heideggerova přístupu k náboženství. Tento filozof totiž 
     
    stanovil tři stupně v postoji k víře. První stupeň je stadium estetické, druhý je morální a třetí je v pravém slova 
     
    smyslu stupeň náboženský. 
     
    Ten první postoj byl u nás ztělesněn slečnou B. Po celý rok do kostela nechodila. Ale na Vánoce dokázala časně 
     
    zrána vstát, vystoupit na kůr a začít trylkovitým sopránem zpívat: „Vánoce, Vánoce, vítáme vás! V sněhu se 
     
    brodíte, přesto nám nosíte do srdce teplo, ač venku je mráz.“ Nebyla jediná, která podlehla poezii Vánoc z 
     
    důvodů estetických. Staré zvyky rodinné, koledy, atmosféra vzájemných dárků, to všechno přináší osvěžení do 
     
    shonu všedních dnů, připomíná nám to, že existují jiné hodnoty než peníze a úspěch v práci. Jsou to hodnoty 
     
    náboženské? Jenom zdaleka. Proto tím mnozí pohrdají jako jalovou sentimentalitou. 
     
    Ale přesto není radno se cítit tak povýšeným nad těmito spontánními lidskými city. Vždyť estetické zážitky 
     
    obohacují život. Vzpomínám si, jak mi jeden turista v Římě ukazoval na kopuli svatopetrské baziliky a prohodil 
     
    jízlivě: „Něco takového Kristus Pán potřebuje ke své slávě?“ Odpověděl jsem docela jednoduše: „Ne, Kristus Pán 
     
    to nepotřebuje, ale potřebují Michelangela a jeho umění lidé.“ Nebo se snad mají umělci uplatňovat jenom při 
     
    výzdobě Komerční banky? Vždyť každý umělec, ať už je věřící nebo ne, se cítí nejšťastnější, když mu zadají práci 
     
    v kostele. Poezie, hudba a umění všeobecně není ještě samo náboženství, ale je cestou, která k němu vede, 
     
    když je opravdové a upřímně prožívané. To tedy platí i o kouzlu Vánoc. 
     
    Ale vraťme se k mým starým vzpomínkám. Na jitřní mši jsem chodil s matkou, na velkou v jedenáct hodin s 
     
    otcem. Také se při ní zpívalo. Ale kázával tu také mladý horlivý kněz. Téma jeho řeči bývalo to, co jsme nazvali 
     
    druhým stupněm náboženského postoje: hledisko morální. Neoplýval poezií Vánoc, jevil se spíš jako přísný 
     
    mravokárce. Ukazoval lidem, že pravé slavení Vánoc není v krásných zpěvech s hudbou na kůru, ale v 
     
    napodobení Krista. Ten sestoupil k nám chudým, musíme tedy i my sestupovat s láskou k těm, kdo naši pomoc 
     
    potřebují. Náboženství od nás nežádá, abychom oplývali city, ale abychom zachovávali přikázání. Nemáme být 
     
    těmi křesťany, kteří říkají Kristu „Pane, Pane“, ale těmi, kdo plní příkazy Boží (srov. Mt 7, 21). 
     
    Víme dobře, že byl tento náboženský postoj velmi propagován v době reformace. Ale je charakteristický pro 
     
    každé reformní hnutí v církvi. Z doby Otců se zachoval malý spisek sv. Basila s titulem „O Božím soudu“. 
     
    Obsahuje svéživotopisný zážitek autora. Sv. Basil byl částečně tím, koho dnes nazýváme konvertitou. Pocházel 
     
    sice z dobré křesťanské rodiny, ale náboženským životem se začal vážně zabývat až po ukončení studií, vlivem 
     
    své starší sestry. Stal se dokonce mnichem. Ale protože měl důkladnou intelektuální přípravu, zvolili ho biskupem 
     
    rodného města Cesareje v Kapadocii. Ujal se svého úřadu s opravdovostí. Ale přišlo velké zklamání. Byla to doba 
     
    velkým náboženských třenic, hádek, vzájemného odsuzování. Basilovi z toho bylo smutno. Kladl si otázku: „Čím 
     
    to je, že Kristova církev je v takovém úpadku?“ Píše, že mu jednoho dne přišlo osvícení shůry: „To všechno je 
     
    tím, že se nezachovávají Boží přikázání. Nenapravíme sebe, ani společnost, ve které žijeme, dokud nevezmeme 
     
    doslova všechno, co nám v evangeliu Kristus nařizuje.“ Podobné tóny slyšíme po celou dobu církevních dějin a 
     
    jak jsme viděli, bylo to i téma našeho kněze při vánoční mši v jeho kázání mužům. 
     
    Církev je hnutí reformní. Přesto se vyskytovalo a vyskytuje mnoho těch, kdo by chtěli reformovat ji samou. 
     
    Reformní kazatele chtějí opravit ti, kteří dokazují, že mají být jejich řeči méně mravokárné, negativní, ale raději víc 
     
    pozitivní, ukázat raději krásu evangelního učení u těch, kdo je zachovávají, nestarat se o ty, kdo se k nim obracejí 
     
    zády. Je přece mnoho dobrých lidí. Jsou to ti, které zobrazují figurky v našich betlémech. Přinášejí dary 
     
    novorozenému Spasiteli, protože ho očekávali a s radostí se dočkali jeho příchodu. 
     
    Ale jsou i jiní, kteří by chtěli být reformnějšími, než všichni horliví reformisté v církvi. Jejich kritika má společný 
     
    jmenovatel, kterého užívaly v propagandě totalitní režimy i vzdušné ideologie. Dá se vyjádřit zkráceně těmito 
     
    slovy: „Měli jste k dispozici dva tisíce let, abyste napravili lidskou společnost, ale nedokázali jste to. Teď to 
     
    uděláme my.“ Podobného tónu jsou i řeči politických stran před volbami. Fakt, že se stále v různých obměnách 
     
    opakují, dokazuje, že je jejich úspěch pramalý. 
     
    Církevní mravokárci si tedy musejí dát pozor, aby je banálně nenapodobili. Církev sice musí vybízet k napravení 
     
    mravů, musí stavět lidem před oči cíl, obraz lepšího světa. Přesto si je však vědoma, že její úspěch na tomto poli 
     
    nebude nikdy úplný až do té doby, kdy jej uskuteční Kristus sám. My pak patříme k těm, kdo „s nadějí očekávají 
     
    příchod Pána našeho Ježíše Krista“, jeho druhý příchod, jakoby druhý Betlém, druhé věčné Vánoce. 
     
    Tento postoj nás vede k tomu, abychom postoupili k třetímu stupni, který jsme nazvali opravdově náboženským. 
     
    Církev káže mravnost, píše naučení o tom, jak se vyvarovat hříchu. Ale přesto si nedělá iluze. Jsme lidé slabí a 
     
    do hříchu upadáme stále. Středověké hereze chtěly hříšníky z církve vyloučit. Pravověrná nauka naopak učí, že i 
     
    oni do církve patří, protože jenom tam se mohou od hříchu očistit. Neslibuje se jim, že už do hříchu nikdy 
     
    neupadnou, ale že se musejí setkat s někým, kdo je schopen hříchy odpustit. V tomto osobním setkání je pravý 
     
    náboženský postoj. S tím jsem se setkal v mládí při třetí vánoční pobožnosti, o které jsme se už zmínili, tj. při 
     
    modlitbách ke Spasiteli v jesličkách. Tam jsme zpívali: „Člověčenství naše, ráčil vzíti na se … Beliáš oloupen, 
     
    člověk je vykoupen.“ 
     
    Náboženství, jak slovo samo naznačuje, je setkání člověka s Bohem. To říkají všichni. Ale pravý problém je v 
     
    tom, jak si Boha představují. „Pro mne Bůh znamená ideál všeho dobra,“ řekl mi někdo, když jsem se ho ptal. Co 
     
    jsem mu odpověděl? Tak ho definoval i Platón a všeobecně všichni idealisté. Chceme se s ním setkat? Máme-li 
     
    být upřímní, musíme se přiznat, že člověk, který se setkává s ideálem, se v pravém slova smyslu setkává sám se 
     
    sebou, se svým ideami. Ty mu naznačí, kde je dobro, ale neosvobodí ho od hříchu a od slabosti. I my věříme, že 
     
    jsou v Bohu všechny ideály dobra a krásy. Máme tedy k němu postoj morální a estetický. Ale věříme navíc, že je 
     
    Bůh skutečná osoba, která se stala člověkem. Vstupujeme tedy s ním v dialog s důvěrou v jeho dobrotu a moc 
     
    současně. Když to pochopíme, pak si opravdu z plna srdce můžeme zpívat: „Nám, nám, narodil se... Vánoce, 
     
    Vánoce, vítáme vás.“ 
     
    ***
     
    Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu  
     
    (převzato z

<< 1 | 2 | 3 | 4 >>

Kontakt

Římskokatolická farnost sv. Petra a Pavla, apoštolů
Hradní 19
Nový Hrádek
549 22

+420 731 598 858