2. NEDĚLE POSTNÍ
20.02.2016 10:54
https://www.pastorace.cz/
EVANGELIUM
Evangelista Matouš začíná své vyprávění o proměnění Páně časovým údajem "po šesti dnech", aby tuto událost spojil s Petrovým vyznáním víry, na které Ježíš navázal první otevřenou předpovědí svého utrpení a ujištěním, že po cestě kříže jej budou muset následovat i všichni jeho učedníci. "Po šesti dnech" pak Ježíš jde se třemi svými učedníky na vysokou horu, aby je už předem upevnil v jistotě, že svým utrpením vejde do slávy. Zde jim Ježíš o samotě ukázal svou božskou zář a "byl před nimi proměněn" (v. 2). Důrazem kladeným na světlo a zář, které z Ježíše vycházejí, se Matouš odvolává na postavu Božího Syna z Dan 10 a na vyprávění o Hospodinově zjevení na hoře Sinaj (Ex 34,29-33).
Matouš 17,1-9
„Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle - ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Když ještě mluvil, najednou je zastínil světlý oblak, a hle - z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!" Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte, nebojte se!" Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých."
K ZAMYŠLENÍ
Četné odkazy na starozákonní teofanie (Ex 19,16; 24,9; 1 Král 19,11) dosvědčují, že se děje něco velmi důležitého. Ježíš proměňuje starou smlouvu ve "smlouvu novou
a věčnou". Mojžíš a Eliáš jsou svědky, že Ježíš přináší dovršení Zákona i Proroků jako ten, který přivede Boží lid k pravé zaslíbené zemi a obnoví jeho víru v Boha.
Petrova reakce (v. 4) připomíná, že Ježíšovo proměnění se odehrává v liturgickém kontextu svátku stánků - radostné a světlem prozářené oslavy exodu - Bůh sestoupil doprostřed svého lidu a přebýval ve stánku setkávání. Oblak Boží přítomnosti (šekína), který se nyní snáší na všechny přítomné, zpřítomňuje a dovršuje liturgickou oslavu. Hlas z nebe potvrzuje, že Ježíš je "největší" z proroků, ten, o kterém hovořil sám Mojžíš (Dt 18,15) - sám milovaný Boží Syn.
Učedníky, svědky tohoto mimořádného zjevení slávy, naplnil veliký strach. Ježíš je svým gestem a slovem uklidňuje (v. 7) stejně jako Syn člověka v Danielově vidění.
O to víc je sklíčila a zmátla slova, která k nim Ježíš pronesl, když byli zase sami: Syn člověka - který měl přijít ve slávě, aby dovršil dějiny světa - bude muset podstoupit smrt, ale pak vstane.
(převzato www.pastorace.cz)