Č a s d o b y a d v e n t n í…
02.12.2018 12:20
Člověk třetího tisíciletí i doby, která si říká „postmoderní“, prožívá často napětí mezi očekáváním a neočekáváním. V některých oblastech života už totiž není schopen očekávat vůbec nic. Proto se spokojuje s tím, co mu právě přináší jen náhoda – anebo se domnívá, že všechno co dělá, záleží jen a čistě na jeho vlastní píli a vůli.
Pohlédneme-li na život dnešního člověka, možno říci, že oproti dávným dobám neudělal vlastně výrazný krok vpřed. Stále se dotazuje na svůj osud hvězd, své štěstí svěřuje různým mágům, a aby získal nový elán, sahává často po drogách apod. Často si ani neuvědomuje, že nosí ve svém srdci očekávání spásy, ale na druhé straně se stále znovu přesvědčuje, že jen svým rozumem, silou ani vůlí spásu nikdy nezíská. Je možné, aby toto očekávání, jakkoli snad mlhavé, nebylo naplněno a zůstalo jako navždy neutěšitelný nářek?
Známý je příběh dvou žebráků, kteří čekají na jistého Godota ⁰ – doufají navíc, že u něho naleznou přístřeší. Neznají ho však a ani nevědí, kde a kdy by se s ním mohli setkat. A tak všechen svůj čas marní prázdným čekáním. Jenže přicházejí zprávy, že onen neznámý nepřijde dnes, ale až zítra. Jenže dalšího dne stejná zpráva…
Může se zdát, že dnešní člověk je odsouzen ke statické účasti v dramatu stejně absurdním. Nemá-li být i naše čekání stejně nesmyslné, je nezbytné, aby ten, na kterého čekáme, konečně přišel a my se s ním mohli setkat.
Očekávat toto setkání však znamená být připraven, bdělý a pozorný. Očekávání velí očím, aby zpozorněly a rukám, aby byly připraveny. Vše je obráceno vstříc budoucnosti a srdce naplněno vnitřní jistotou, že přichází úsvit, v němž konečně již potkáme Jeho.
A začne slavnost…
⁰ Samuel Beckett, Čekání na Godota (1952)
(Převzato a upraveno dle: Lectio divina 1)