POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE K POSTNÍ DOBĚ 2019
05.03.2019 13:24
„Vždyť tvorstvo v očekávání touží po zjevení Božích synů.“
(Řím 8,19)
Drazí bratři a sestry!
Prostřednictvím Matky církve nám Bůh každý rok „dává připravovat se ve
zbožnosti a horlivé lásce na slavnost velikonočních tajemství (…) v nichž
rosteme k plnosti synovství skrze našeho Pána Ježíše Krista“ (srov. První
preface postní). Tak můžeme kráčet od jedněch Velikonoc ke druhým směrem
k naplnění spásy, kterou jsme již získali díky Kristovu velikonočnímu tajemství,
„neboť naše spása je předmětem naděje“ (Řím 8,24). Tajemství spásy v nás
během našeho pozemského života už působí a je dynamickým procesem, který
zahrnuje také dějiny všeho stvoření. Svatý Pavel dokonce říká: „Vždyť tvorstvo
v očekávání touží po zjevení Božích synů“ (Řím 8,19). V této perspektivě bych
chtěl nabídnout několik podnětů k úvaze, jež by nás během nastávající postní
doby doprovázela na naší cestě ke konverzi.
1. Spása stvoření
Slavení velikonočního tridua Kristova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání,
vrchol liturgického roku, nás pokaždé vyzývá, abychom prožívali přípravu na ně
s vědomím, že naše připodobnění Kristu (srov. Řím 8,29) je nedocenitelným
darem Božího milosrdenství.
Pokud člověk žije jako dítě Boží, pokud žije jako člověk vykoupený,
pokud se nechává vést Duchem Svatým (srov. Řím 8,14) a dokáže poznávat
a uvádět do praxe Boží zákon, počínaje zákonem vepsaným do jeho srdce a do
přírody, pak koná dobro i pro stvoření a spolupracuje na jeho vykoupení. Proto
si stvoření, jak říká svatý Pavel, toužebně přeje, aby se projevily Boží děti, tedy
aby ti, kdo se těší z milosti Ježíšova velikonočního tajemství, naplno prožívali
jeho plody, jež mají dosáhnout své plné zralosti vykoupením samotného
lidského těla. Když Kristova láska promění život svatých – ducha, duši i tělo –
oni vzdávají Bohu chválu a modlitbou, kontemplací a uměním do ní zapojují
i tvory, jak to podivuhodně ukazuje Píseň bratra slunce sv. Františka z Assisi
(srov. encyklika Laudato si’, 87). Avšak harmonie vytvořená vykoupením je na
tomto světě stále ještě ohrožována negativní silou hříchu a smrti.
2. Zničující síla hříchu
Když totiž nežijeme jako Boží děti, často se chováme vůči bližnímu i vůči
ostatním tvorům – ale také vůči sobě – zničujícím způsobem a více či méně
vědomě akceptujeme, že je můžeme využívat ke svému potěšení. Převládající
nestřídmost pak vede k životnímu stylu, který překračuje hranice respektu
k našemu lidství i k přírodě. Řídíme se neovladatelnými touhami, které jsou
v Knize moudrosti připisovány bezbožníkům, anebo těm, kdo při svém konání
nedbají na Boha ani na budoucí naději (srov. 2,1-11). Pokud nejsme trvale
zaměřeni na Velikonoce, na horizont Zmrtvýchvstání, je jasné, že se nakonec
prosadí logika mít všechno hned a mít stále více.
Víme, že příčinou všeho zla je hřích. Od chvíle, kdy se mezi lidmi objevil,
přerušil naše spojení s Bohem, s ostatními lidmi i se stvořením, s nímž jsme
spjati především prostřednictvím svého těla. Jakmile se přerušilo spojení
s Bohem, byl narušen i harmonický vztah lidských bytostí s prostředím, v němž
jsme povoláni žít, a zahrada se proměnila v poušť (srov. Gen 3,17-18).
V důsledku hříchu se člověk považuje vůči stvoření za boha, cítí se být jeho
naprostým pánem a neužívá jej pro cíle stanovené Stvořitelem, ale k vlastnímu
zájmu, na úkor stvoření a druhých lidí.
Když opustíme zákon Boží, zákon lásky, prosadí se zákon silnějšího proti
slabšímu. Hřích, který sídlí v srdci člověka (srov. Mk 7,20-23) a projevuje se
jako nenasytnost, touha po přehnaném blahobytu, nezájem o dobro druhých
a často i o své vlastní, vede k vykořisťování tvorstva, lidí a životního prostředí
s nenasytnou chtivostí, jež považuje každé přání za právo a dříve či později zničí
i toho, kdo je jí ovládán.
3. Ozdravná síla pokání a odpuštění
Tvorstvo proto naléhavě potřebuje, aby se ukázali Boží synové a dcery,
kteří by se stali „novým stvořením“: „Je-li tedy někdo v Kristu, je novým
stvořením: to staré zaniklo, je zde to nové“ (2 Kor 5,17). Tím, že se oni projeví,
i samotné stvoření může „slavit Velikonoce“; může se otevřít novým nebesům
a nové zemi (srov. Zj 21,1). Jít směrem k Velikonocům znamená obnovu naší
tváře a našeho srdce křesťanů skrze pokání, konverzi a odpuštění, abychom
mohli prožívat celé bohatství milosti velikonočního tajemství.
Tato „netrpělivost“ a očekávání tvorstva dojdou svého naplnění, až se
projeví Boží děti, tedy až křesťané a všichni lidé s rozhodností podstoupí
„námahu“ konverze. Celé stvoření je spolu s námi povoláno, aby „i ono bylo
osvobozeno od poroby porušenosti a vešlo pak do svobody a slávy Božích dětí“
(Řím 8,21). Postní doba je svátostným znamením této konverze. Vyzývá
křesťany, aby s větší intenzitou a konkrétností vtělovali velikonoční tajemství do
svého osobního, rodinného a společenského života, zvláště za pomoci postu,
modlitby a almužny.
Postit se znamená učit se proměňovat svůj postoj k ostatním lidem
a tvorům: přecházet od pokušení všechno „pohlcovat“, abychom nasytili svou
chamtivost, ke schopnosti trpět z lásky, která může naplnit každou prázdnotu
našeho srdce. Modlit se, abychom se dokázali zříkat modloslužebnictví a pocitu
soběstačnosti svého já a abychom prohlásili, že potřebujeme Pána a jeho
milosrdenství. Dávat almužnu, abychom se zbavili pošetilosti, že můžeme žít
a shromažďovat všechno pro sebe s iluzí zabezpečit se pro budoucnost, která
nám nepatří. Tak budeme nacházet radost z plánu, který Bůh vložil do stvoření
i do našeho srdce, plánu, jenž znamená milovat jeho, své bratry i celý svět a
v této lásce nacházet pravé štěstí.
Drazí bratři a sestry, „postní doba“ Božího Syna spočívala v tom, že
vstoupil na poušť stvoření, aby se znovu stala onou zahradou společenství
s Bohem, jakou byla před prvotním hříchem (srov. Mk 1,12-13; Iz 51,3). Kéž
během naší postní doby projdeme stejnou cestou, abychom přinesli Kristovu
naději také tvorstvu, které doufá „že i ono bude osvobozeno od poroby
porušenosti a vejde pak do svobody a slávy Božích dětí“ (