DOBA VELIKONOČNÍ

  • 24.03.2016 21:22

    Velikonoční oktáv

    Jako všechny významné církevní slavnosti trvá i největší svátek roku osm dní, které jsou v církevním kalendáři jako jeden velký slavný den. V tomto případě je oktáv navíc těsně spjat s novokřtěnci, pro které byl celý tento dlouhý den závaznou slavností. Proto také mají jednotlivé dny oktávu své vlastní mešní formuláře. Protože novokřtěnců bylo mnoho a celou dobu nosili svá bílá křestní roucha, bělalo se to jimi v chrámech výrazně, a proto se tyto dny nazývají „bílými“. Bohoslužby zdůrazňují praktické náboženskomravní aspekty nadpřirozeného života: pondělí štěstí a radost, úterý moudrost, středa živé spojení se svátostným zdrojem nadpřirozené síly, čtvrtek jednotu, pátek kázeň plode Božího zákona a sobota vznešenou důstojnost křesťanského života.

    Evangelia jednotlivých dnů přinášejí šest různých zpráv o zjevení Zmrtvýchvstalého. V sobotu, kdy přicházeli pokřtění do chrámu v bílém šatu naposled, je význam roucha zdůrazněn úryvkem o Petrovi a Janu, kteří spatřili v hrobě roušku z hlavy poženou odděleně (Jan 20,26). Na Bílou neděli se čte úryvek o zjevení „po osmi dnech“. Úryvky pro epištoly jsou vzaty ze Skutků apoštolských a tvoří jakousi závěrečnou instruktáž novokřtěnců. Pojednávají o duchovním nadpřirozeném obrození. Zdůrazňují především tři hlavní motivy: zmrtvýchvstání, křest a Eucharistii.

    Záměrně jsou volena také „statia“, tedy místa konání bohoslužeb. V neděli je to velechrám St. Maria Maggiore, neboť Matka Boží měla největší spoluúčast na spásném vtělení, vykupitelském utrpení, a tím i na vykoupení. S tím souvisí i slavná mariánská modlitba Raduj se nebes Královno – Regina coeli, která zde také poprvé zazněla. V pondělí je zastavení u sv. Petra, proto je zde zařazeno kázání sv. Petra: V těch dnech povstal Petr uprostřed lidu...(Sk 10, 37) Také v evangeliu slyšíme: Pán vstal a zjevil se Šimonovi (Lk 24,35)V úterý se koná bohoslužba u sv. Pavla a obsahuje slavnou Pavlovu velikonoční řeč. Ve středu se věřící a novokřtěnci scházeli u sv. Vavřince, hrdiny mučedníka, který je dáván novokřtěncům za vzor pro svou vítěznou mučednickou smrt. V evangeliu je zmínka o pečené rybě - symbolu křesťanů. Ve čtvrtek je statio U dvanácti apoštolů. Odtud evangelium s příkazem Páně Marii Magdaléně: Jdi k mým bratřím a pověz jim. (Jan 20, 11 - 18).. V pátek je shromáždění u Královny mučedníků (Pantheon) Je to první pátek po krvavém Velkém pátku a jeho připomínka. V sobotu se novokřtěnci vracejí do Lateránské baziliky, aby zde svůj bílý šat odložili.

    Po celých těchto osm dní se církev přímo v mešním kánonu modlí zvláštní modlitbu za novokřtěnce. I když tato zjevná péče
    o novokřtěnce již vymizela, neměla by ustávat naše modlitba za pokřtěné děti, které jsou v průběhu svého dospívání vystaveny obzvláště nebezpečným útokům Zlého a mnohé jeho nástrahám někdy na celý život podléhají. Modlitbu si zasluhují všechny duchovní plody, které přinesla doba kajícnosti a které prorokují závistivého Nepřítele k podlému pokušitelskému úsilí, jak to zakusil i náš Pána v závěru svého velkého postu.

    Příklad této důmyslné a cílevědomé stavby tradiční liturgie nás vede také k zamyšlení, jak nedozírná a nenahraditelná by to byla škoda, kdyby všechny tyto poklady měly zmizet někde v zaprášených muzejních regálech, protože je nahradil výplod nikoliv staleté církevní tradice, ale elaborát vytvořený od zeleného stolu za aktivní spolupráce odloučených jinověrců.

     

                                                                                                                                          (převzato z: Lumen de lumine)

  • 25.03.2016 15:03

    ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ

    https://www.pastorace.cz/Kazani/Zmrtvychvstani-Pane-ve-dne-Stul-slova-Ales-Opatrny-1.html

  • 31.03.2016 15:00

    Oheň a světlo o Velikonocích

    25.3.2016

     

    Křesťané v prvních staletích přejali od pohanů zvyk vítat večerní světlo zapalované lampy zvoláním: Buď pozdraveno, dobré světlo, buď pozdraveno milované světlo. Křesťané v záři lampy svítící do přicházející noci viděli světlo Krista, slunce, které nezapadá. Z modlitby konané v domácnostech se lucernarium, poděkování za světlo dostalo, do liturgie církve – uvozovalo večerní modlitbu díků za skončený den a proseb za odpuštění. Nejznámějším lucernariem je dnes v římské církvi poděkování za světlo při velikonoční vigilii: jáhen následován všemi přítomnými do temné katedrály přinese hořící paškál a s biskupovým požehnáním vyzpívá jménem celé církve chválu Bohu za světlo veliké noci. Tak jako chvála církve vzdávaná nad chlebem a vínem promění tyto věci každodenní potřeby v Tělo a Krev Ježíše, tak chvála církve vzdávaná nad svící a jejím světlem, promění tyto prosté věci v symbol vzkříšeného Pána. 

    V liturgii se pozornost rozšířila záhy také na zdroj světla – oheň. A velikonoční vigilie dodnes začíná právě požehnáním nového ohně. V osmém století píše do Říma svatý Bonifác o jeho zapalování pomocí slunečních paprsků a ohniska čočky – nový oheň byl tak doslova dán z nebe. Ve středověké Florencii jej získávali z kamene, o němž se věřilo, že pochází z chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě. Byla tak vyzdvižena mimořádně silná symbolika – Ježíšovo vzkříšení je tím plamenem, který vyšlehl z hrobu vytesaného ve skále a ozářil celý svět. V Římě se v této době oheň vykřesával z křemene. Snad kvůli nesnadnému způsobu jeho rozdělání se oheň připravoval již na zelený čtvrtek, podle jiných svědectví na velký pátek. Hořel ale ve skrytosti až do vigilie, kdy s ním byla zapálena velikonoční svíce.

    Zvyk velikonoční oheň žehnat pochází ze zaalpského prostředí, ostatně jako mnoho jiných žehnání v liturgii. Podle některých teorií by mohl snad mít původ v Irsku, kde byl oheň hojně používán při keltských pohanských rituálech. Požehnání církve živel exorcizovalo a zasvětilo pravé bohoslužbě; v daném prostředí bylo zároveň nástrojem inkulturace křesťanství.

    Modlitbu, kterou v dnešní římské liturgii kněz žehná oheň, používá církev již více než tisíc let. Podle této modlitby má velikonoční oheň několik významů: Jeho jas, který ozařuje temnotu noci, je obrazem Ježíše, který je odleskem slávy Boží (Žid 1,3) na jehož tváři Boží sláva zazářila do našich srdcí (2 Kor 4, 6). Do Boží slávy jsme totiž v Ježíši byli uvedeni (Řím 8, 30) a ona je zároveň cílem našeho života (Tit 2, 13). Oheň, který očišťuje (1 Pt 1,17), je také symbolem našeho očištění od hříchu, které přináší veliká noc. A konečně je povzbuzením, aby se i v nás rozhořela touha po Bohu, touha, která bude ochotná strávit sama sebe a být světlem pro druhé.

    V dřívějších dobách lidé na Velikonoce uhasínali své vlastní ohně a do domácností si přinášeli z kostela oheň nový, požehnaný. Také my každý rok z velikonoční vigilie odcházíme do svých domovů jako noví lidé. Požehnání ohně na počátku veliké noci předznamenává, co vlastně při bohoslužbě bděním, čtením Písma, křestním vyznáním a lámáním chleba slavíme: skutečnou a dokonalou obnovu našeho života v Pánu, obnovu, která má svůj počátek v Jeho zmrtvýchvstání a cíl ve světle Jeho slávy na konci věků.

    Radek Tichý

    (Převzato z www.pastorace.cz)

     

     

  • 02.04.2016 22:19

    Druhá neděle velikonoční - svátek Božího milosrdenství

    Na první neděli po Velikonocích se slaví Svátek Božího milosrdenství.
    Neděli Božího milosrdenství stanovil  papež Jan Pavel II. v den svatořečení polské řeholnice Faustyny Kowalské – 30. dubna 2000.

    Právě sestra Faustyna se stala šiřitelkou poselství o Milosrdenství určeném celému světu.
    „V tento den jsou otevřena všechna stavidla Boží, skrze něž proudí milosti; ať se žádná duše nebojí ke mně přiblížit, i kdyby její hříchy byly jak šarlat“ (Deníček, 699).  Přípravou na svátek může být novéna, která spočívá v modlitbě korunky k Božímu milosrdenství. „V té novéně,“ slíbil Ježíš, „udělím duším veškeré milosti“ (Deníček, 796).

    Bílá neděle, "Dominica in albis"
     - slavnost Božího milosrdenství (Benedikt XVI.)

    Podle staré tradice se první neděle po Velikonocích - "druhá neděle velikonoční" nazývá Bílá neděle - "Dominica in albis". Tento den neofyté (ti, kteří byli pokřtěni na Velikonoční vigilii) odložili svůj bílý šat - symbol světla. Bílý oděv měli odložit, ale novou zář, která jim byla udělena, měli uvádět do své každodennosti. Plamen pravdy a dobra, který v nich Pán zažehnul, měli pečlivě střežit, aby tak do našeho světa vnášeli něco ze zářivosti a dobroty Boží.

    Svatý otec Jan Pavel II. si přál, aby tato neděle byla slavena jako slavnost Božího milosrdenství: ve slovu "milosrdenství" spatřoval shrnuté a pro naši dobu nově interpretované celé tajemství Vykoupení. Žil pod dvěma diktátorskými režimy a byl ve styku s chudobou, nouzí a násilím, zakusil moc temnot, jimiž je sváděn svět i v této naší době. Zakusil však také, a to neméně silně, přítomnost Boha, který proti těmto silám staví svou naprosto odlišnou a božskou moc: moc milosrdenství. Milosrdenství klade meze zlu. Milosrdenstvím se vyjadřuje celá specifická přirozenost Boha, jeho svatost, moc pravdy a lásky. Stávejte se den po dni muži a ženami Božího milosrdenství! Milosrdenství je šatem světla, které nám Pán daroval křtem. Nesmíme dopustit, aby toto světlo zhaslo; naopak, musí v nás růst každým dnem a tak přinášet světu radostné poselství Boha.

    Milosrdenství je jádrem evangelního poselství (Benedikt XVI.)

    Během Jubilea 2000 ustanovil Jan Pavel II., aby se v celé církvi neděle po Velikonocích, zvaná také Bílá neděle, nazývala také nedělí Božího milosrdenství. Stalo se to v souvislosti s kanonizací Faustiny Kowalské, skromné polské sestry, která se narodila v roce 1905 a zemřela v roce 1938 a byla horlivou hlasatelkou Milosrdného Ježíše.

    Milosrdenství je skutečně jádrem evangelního poselství, je to vlastní jméno Boha, jeho tvář, kterou zjevil ve Starém zákoně a plně v Ježíši Kristu, vtělená Láska stvořitele a vykupitele. Tato milosrdná láska také ozařuje tvář církve a zjevuje se jednak prostřednictvím svátostí, především prostřednictvím svátosti Smíření, jednak prostřednictvím skutků milosrdné lásky, jak společnými, tak individuálními. Všechno co církev hlásá a koná, zjevuje milosrdenství, které Bůh člověku dává. Když církev znovu hlásá zapíranou pravdu nebo zrazené dobro, činí tak vždy na podnět milosrdné lásky, aby lidé měli život a měli jej v plnosti (Jan 10,10). Z Božského milosrdenství, které smiřuje srdce, prýští opravdový mír ve světě, mír mezi národy, kulturami a různými náboženstvími.

    Tak jako sestra Faustina i Jan Pavel II. byl apoštolem Božího milosrdenství.
     Jeho dlouhý a mnohotvárný pontifikát má právě zde své jádro; celé jeho poslání v službě pravdě o Bohu a člověku a o míru ve světě se rekapituluje v tom co sám řekl v roce 2002 při slavnostním otevření svatyně Božího milosrdenství:

    "Mimo Boží milosrdenství není jiného pramene naděje pro lidské bytosti." Jeho poselství, stejně jako poselství svaté Faustiny, přivádí ke Kristově tváři, nejplnějšímu zjevení Božího milosrdenství.

    Ježíš daroval svým učedníkům nepřemožitelnou jednotu, která je založená nikoli na lidských zdrojích, ale na Božím milosrdenství (Benedikt XVI.)

    My katolíci tvoříme a máme se vnímat jako jedna rodina, jež oživována stejným cítěním jako prvotní křesťanské společenství, o kterém se tuto neděli ve Skutcích apoštolů čte: "Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši" (Sk 4,32). Pravým středem a základem společenství prvních křesťanů byl Zmrtvýchvstalý Kristus. Evangelium totiž vypráví, že ve chvíli utrpení, kdy byl božský Mistr uvězněn a odsouzen k smrti, se učedníci rozutekli. Pouze Maria a ženy spolu s apoštolem Janem zůstali spolu a následovali ho až na Kalvarii. Zmrtvýchvstáním daroval Ježíš svým učedníkům novou jednotu, silnější než ta předchozí, nepřemožitelnou, protože založenou nikoli na lidských zdrojích, ale na Božím milosrdenství, které jim všem dalo pocítit, že jsou Od Něho milováni a že jim odpustil.
    Je to tedy milosrdná láska Boží, která pevně sjednocuje církev dnes jako včera a činí z lidstva jednu rodinu; božská láska, která prostřednictvím ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše odpouští hříchy a vnitřně ji obnovuje. Můj milovaný předchůdce Jan Pavel II., inspirovaný tímto niterným přesvědčením, nazval tuto druhou neděli velikonoční, nedělí Božího Milosrdenství, a ukázal na vzkříšeného Krista jako na zdroj důvěry a naděje, když přijal duchovní poselství, které Pán předal svaté Faustině Kowalské, shrnuté do invokace: "Ježíši, důvěřuji Ti!"

                                                                                                     (převzato z www.pastorace.cz)

1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>

Kontakt

Římskokatolická farnost sv. Petra a Pavla, apoštolů
Hradní 19
Nový Hrádek
549 22

731 128 641

Vytvořeno službou Webnode