DOBA POSTNÍ

  • 13.02.2018 16:18

    Poselství papeže Františka k postní době 2018

    Poselství papeže Františka k postní době 2018

    K letošní postní době, která začíná ve středu 14. února vydal papež František poselství, ve kterém vycházel z Matoušova evangelia.

     

    „Protože se značně rozmůže nepravost, ochladne u mnoha lidí láska“ (Mt 24,12)

     

    Drazí bratři a sestry,

     

    znovu se k nám blíží Pascha Páně! Pro přípravu na velikonoční svátky nám Bůh ve své prozřetelnosti každý rok nabízí postní období jako „svátostné znamení našeho obrácení“. To nás vybízí a zároveň nám umožňuje, abychom se celým srdcem a celým životem vrátili k Pánu.

     

    Tímto poselstvím chci i letos celé církvi pomoci, aby tento čas milosti prožívala s radostí a v pravdě. Přitom se chci inspirovat Ježíšovými slovy z Matoušova evangelia: „Protože se značně rozmůže nepravost, ochladne u mnoha lidí láska“ (24,12).

     

    Tato slova se objevují v kázání o konci časů a zazněla v Jeruzalémě, na Olivové hoře, kde později začalo Pánovo utrpení. V odpovědi na otázku učedníků Ježíš předpovídá velké strasti a popisuje situaci, ve které se společenství věřících může snadno ocitnout: uprostřed bolestných událostí, kdy falešní proroci svedou lid na scestí a v mnoha srdcích ochladne láska, která je jádrem evangelia.

     

    Falešní proroci
    Zaposlouchejme se do evangelního úryvku a snažme se porozumět, do jakého převleku se tito falešní proroci skrývají.

     

    Mohou se jevit jako „zaříkávači hadů“, kteří manipulují lidskými city, aby druhé zotročili a odvedli tam, kde je chtějí mít. Kolik jen Božích dětí je hypnotizováno chvilkovým potěšením, které si pletou se skutečným štěstím! Kolik jen mužů a žen je uchváceno snem o bohatství, který z nich činí jen otroky zisku a malicherností! Kolik jen jich žije v přesvědčení, že si vystačí sami, a nakonec se stávají oběťmi vlastní samoty!

     

    Falešní proroci mohou být také „šarlatány“, nabízejícími z utrpení snadná a okamžitá východiska, která se ale brzy ukážou být naprosto bezcenná. Kolika jen mladým lidem se nabízí falešný všelék v podobě drog, vztahů na jedno použití a snadného, ale nepoctivého zisku! A kolik dalších jich je lapených do osidel výhradně virtuální existence, v níž se vztahy jeví jako snadnější a rychlejší, ale nakonec se projeví jako bezcenné! Tito podvodníci nabízejí věci bez skutečné hodnoty, a přitom lidi zbavují všeho nejcennějšího: důstojnosti, svobody a schopnosti milovat. Je to pokušení marnivosti, kvůli kterému se naparujeme jako pávi, ale nakonec se dočkáme jenom výsměchu, kterého se nelze zbavit. A není divu: ve snaze zmást lidské srdce ďábel, tento „lhář a otec lži“ (Jan 8,44), odjakživa předkládá zlo jako dobro, faleš jako pravdu. Každý z nás je proto vybízen, aby se zahleděl do srdce a zkoumal, zda se nestává obětí těchto falešných proroků a jejich lží. Musíme se naučit neulpívat na tom, co se nabízí jako první dojem, ale dívat se pod povrch a zkoumat, co v našem srdci zanechává dobré a trvalé stopy, protože to pochází od Boha a slouží nám to ke skutečnému dobru.

     

    Zamrzlé srdce

    Dante Alighieri ve svém popisu pekla představuje ďábla, jak sedí na ledovém trůnu, uprostřed mrazivého osamocení bez lásky. Ptejme se: Jak se stane, že v nás ochladne láska? Jaká znamení nám naznačují, že v nás láska začíná chladnout?

     

    Lásku víc než co jiného ničí chamtivost po penězích, „kořen všeho zla“ (srov. 1 Tim 6,10). Brzy ji následuje odmítání Boha a jeho pokoje, kdy před útěchou z jeho slova a svátostí dáváme přednost své opuštěnosti. To vše vede k násilí obracejícímu se proti každému, koho považujeme za hrozbu pro své „jistoty“: proti nenarozenému dítěti, proti nemocnému starci, proti přicházejícímu hostu, proti cizinci anebo proti bližnímu, který nesplňuje naše očekávání.

     

    Němým svědkem této ochládající lásky je také stvořený svět. Země je otrávena odpadem, odhozeným z nedbalosti anebo kvůli vlastním zájmům. Moře, sama znečištěná, ukrývají ostatky nesčetných ztroskotaných obětí nucené migrace. Nebesa, podle Božího záměru vzniklá proto, aby mu zpívala chválu, rozdírají stroje, ze kterých se dolů snáší nástroje smrti.

     

    Láska může ochladnout také v našich společenstvích. V apoštolské exhortaci Evangelii gaudium jsem se pokusil popsat ty nejviditelnější projevy takového nedostatku lásky. Jsou jimi sobectví a duchovní lenost, sterilní pesimismus, pokušení k uzavírání se do sebe, vzájemné válčení a také mentalita zesvětštění, kvůli níž se zajímáme jen o to, co je vidět, a tak polevujeme ve svém misijním nadšení.

     

    Co máme dělat?
    Možná ve svém nitru anebo okolo sebe zpozorujeme znamení, která jsem právě popsal. Tehdy nám však církev, naše matka a učitelka, společně s mnohdy hořkým lékem pravdy nabízí v tomto postním období také sladký a uzdravující prostředek modlitby, almužny a postu.

     

    Když věnujeme více času modlitbě, umožníme svému srdci, aby se zbavilo všech skrytých lží, kterými sami sebe klameme, a nalezlo útěchu v Bohu. On je náš Otec a chce, abychom měli život.

     

    Almužna nás osvobozuje od chamtivosti a pomáhá nám vidět ve svém bližním bratra nebo sestru: to, co mám, nikdy nepatří jenom mně. Jak bych si přál, aby se almužna pro každého z nás stala skutečným životním stylem! Jak bych si přál, abychom jako křesťané následovali příklad apoštolů a v dělení se o majetek viděli hmatatelný doklad společenství, které v církvi žijeme! Posloužím si proto slovy, kterými svatý Pavel vybízí korintské křesťany, aby uspořádali sbírku na církev v Jeruzalémě, „neboť vám to bude k užitku“ (2 Kor 8,10). Obzvlášť to platí v době postní, kdy mnohá společenství konají sbírky na pomoc církvím a lidem v nouzi. Přesto bych si přál, abychom také při našich každodenních setkáních vnímali, že kdykoli nás bratr prosí o pomoc, obrací se na nás sám Bůh. Každou almužnou se zapojujeme do péče, kterou Bůh ve své prozřetelnosti projevuje všem svým dětem. Pokud dnes skrze mě pomohl mému bratru, nemůže se zítra postarat i o mé potřeby? Nikdo totiž není štědřejší než Bůh.

     

    Půst oslabuje naše sklony k násilí, odzbrojuje nás a je významnou příležitostí k růstu. Na jednu stranu nám umožňuje prožít, co musejí snášet lidé postrádající i to, co nezbytně potřebují, lidé den co den sužovaní hladem. Na stranu druhou odráží stav našeho vlastního ducha, který hladoví po dobru a žízní po životě v Bohu. Půst nás probouzí a působí, že jsme vnímavější vůči Bohu i bližnímu. Oživuje naši touhu poslouchat Boha, který jediný dokáže utišit náš hlad.

     

    Přál bych si, aby můj hlas dosáhl i za hranice katolické církve a dostal se k vám všem, mužům a ženám dobré vůle, kteří jste otevření zaslechnout Boha. Možná vás tak jako nás zneklidňuje, jak se světem šíří neklid, možná vám dělá starosti chlad, který ochromuje srdce i skutky, a možná pozorujete, jak slábne vědomí, že tvoříme jednu lidskou rodinu. Přidejte se tedy k nám, abychom společně prosili Boha, společně se postili a společně nabízeli to, co máme, svým bratřím a sestrám v nouzi.

     

    Velikonoční oheň
    Především vybízím vás, kdo patříte k církvi, abyste na cestu postem nastoupili s nadšením a nechali se podpírat almužnou, postem a modlitbou. A kdyby se občas zdálo, že plamen lásky v mnoha srdcích začíná skomírat, vězme, že pro Srdce Boží to nikdy neplatí! On nám stále dává nové příležitosti, jak znovu začít milovat.

     

    Jedním z takových okamžiků milosti bude i letos iniciativa „24 hodin pro Pána“, která celé společenství církve zve, aby přijalo svátost smíření spojenou s eucharistickou adorací. V roce 2018 se inspiruje slovy žalmu „u tebe je odpuštění“ (130,4) a uskuteční se od pátku 9. března do soboty 10. března. V každé diecézi zůstane po čtyřiadvacet souvislých hodin otevřen alespoň jeden kostel a nabídne příležitost k eucharistické adoraci i svátostné zpovědi.

     

    Při vigilii Zmrtvýchvstání budeme znovu slavit jímavý obřad rozsvícení velikonoční svíce: toto světlo získané z „nového ohně“ postupně přemůže temnotu a osvětlí bohoslužebné shromáždění. „Ať slavné Kristovo vzkříšení naši tmu ve světlo promění,“ abychom všichni mohli znovu prožít to, co zažili učedníci na cestě do Emauz. Budeme-li naslouchat Božímu slovu a čerpat posilu z eucharistického chleba, bude i v našem srdci stále vroucněji planout víra, naděje a láska.

     

    Ze srdce vám žehnám a modlím se za vás všechny. Nezapomínejte se, prosím, modlit i vy za mě.

     

    Vatikán 1. listopadu 2017
    slavnost Všech svatých

    František

                                                                                                Převzato z www.bihk.cz

  • 01.03.2017 09:50

    Postní doba v roce 2017 (cyklus A)

    Aleš Opatrný


    Postní doba - jaká je její náplň? Název "postní" necharakterizuje vlastně vše – dnes je skutečný půst jenom jeden den z celého čtyřicetidení - na Popeleční středu. Ale co s těmi zbývajícími dny, které postem v plném slova smyslu nejsou? Někdo si v té době ledacos odřekne, ukázní se. Ale proč to vlastně dělat?

    Začněme od konce postní doby - od Velikonoc, na něž je postní doba přípravou. Ty jsou těmi ústředními svátky liturgického roku. Ve smrti a vzkříšení Ježíše Krista spočívá jádro celého křesťanství. A křesťanské velikonoce jsou vlastně formou určitého dramatu, hry v nejvznešenějším slova smyslu, kterou je liturgie. Slavení velikonoc tak vede k prožití podstatných zastavení na cestě Boží záchrany, podstatné body dějin spásy, totiž vyvedení z Egypta, záchranu beránkem, jehož krví byly pomazány veřeje, soud, utrpení, smrt a vzkříšení pravého velikonočního beránka - Krista. A liturgie je dramatem, do něhož má být "divák", tedy křesťan, vtažen: má se ho zúčastnit, aby měl podíl nejen na plodech této "hry", tedy liturgie, ale i na plodech skutečné původní události - vykupitelského díla Ježíše Krista. Křesťan ovšem už jednou byl zásadně "vzat do hry", a to svým křtem. Křest je ponořením do Ježíše Krista a v něm do Trojice, ponořením do smrti a vzkříšení Krista, což je opisný výraz pro tajemství vykoupení, jehož výsledkem je, že jsme Boží děti, že jsme synové, a tím i dědicové skrze Boha (Gal 4,7).

    Není potom divné, že jedním z hlavních úkolů postní doby je právě příprava katechumenů (čekatelů) na křest, lépe řečeno vrchol této dlouhodobé přípravy.
    Pro křesťanskou obec je potom i výzvou, aby se za katechumeny modlila, aby se tak i vnitřně připravovala na jejich duchovní a nikoliv jen společenské přijetí do svého středu.

    Ale vraťme se ještě k chápání velikonoc jako liturgie - hry. Křesťan byl jednou provždy "pronesen" koupelí znovuzrození. Ale tento fakt, navěky platný, má pronikat do jeho vědomí, které je stále zanášeno vším možným i nemožným, Božím i hříšným. Musí se tedy k této základní skutečnosti vracet, aby měl jako svobodný, rozumný, jednající tvor ze své vůle účast na tajemství Kristovy smrti a vzkříšení - jinými slovy, aby vědomě uchopil skutečnost svého křtu a aby jej uskutečňoval. K tomu mu má pomoci každoroční prožití Velikonoc. Účast křesťana na velikonoční slavnosti má totiž pro něj vyvrcholit obnovou křestního slibu
    v liturgii velikonoční noci. Ježíšovo utrpení, smrt a vzkříšení se totiž stalo pro nás plně platným právě naším křtem - tím se v nás uskutečnilo tajemství vykoupení. Obnovou křestního slibu si tento nejzávaznější fakt i závazek svého života chceme uvědomit a znovu jej prožít. To ovšem nejde ve dvou nebo třech minutách, v čase, v němž obnova při liturgii velikonoční noci proběhne. A tak na tuto obnovu nás připravuje nejen liturgie velikonočního třídení, ale právě celá postní doba.

    V čem se tedy může tato příprava postní dobou uskutečňovat?
    - odřeknutím si postem toho, co nás zdržuje a poutá, se uvolňujeme pro Boha
    - zřeknutím se něčeho ve prospěch bližních realizujeme základní přikázání lásky
    a ztotožňujeme se s Kristem
    - větší pozorností vůči Božímu slovu vnikáme hlouběji do tajemství Božího jednání
    s lidmi
    - hlubší a plnější modlitbou se sbližujeme s Bohem, naším Otcem
    - rozjímáním Kristova utrpení, například v Křížové cestě, se snažíme nejen vidět velikost Boží lásky, ale také pochopit, že cesta spásy vede přes kříž
    - pokáním, které vrcholí ve svátosti smíření, děláme svůj obrat k Bohu, ke Kristově cestě, rozcházíme se s hříchem, nastupujeme cestu nápravy, vracíme se do křestního stavu Božích dětí.

    Zřeknutím se zla a vyznáním víry při obnově křestního slibu ve velikonoční noci potom korunujeme naši postní "práci" a dáváme Bohu prostor, aby v nás mohl konat své velké činy, aby v nás projevil svou sílu, tu sílu, kterou Krista vzkřísil z mrtvých (Ef 1,19-20).

     

                                                                                                                                         (převzato z www.katechete.cz)

  • 26.03.2016 15:19

    6. neděle postní - Květná neděle (cyklus A)

     

    Překonávat mocnosti zla, okolo nás i v nás a mezi námi lze potud, pokud máme v sobě neznačené smýšlení Ježíšovo. To jde ovšem proti naší pýše.

     

    Rozbor textu

    1. čtení: Mt 21,1-11 (Průvod s ratolestmi)
    I v tomto úryvku evangelia, který uvádí cestu utrpení, najdeme formuli: "To se stalo, aby se splnilo,co bylo řečeno ústy proroka". Člověka se západním myšlením může tato věta zarazit: navozuje mu dojem, že Otec sám chtěl utrpení svého Syna, že vše bylo v Písmu napsáno jako los, jako neúprosné fátum. Hebrejské myšlení je ale jiné. Vždy zdůrazňuje svrchovanost Hospodinovu. A tak i když Mesiáš přijíždí jako král na oslátku nebo je vydán do rukou hříšníků a ti ho zabijí, neděje se něco, co by se vymklo Bohu
    z ruky. Jsou to jen etapy cesty, kterou má Hospodin pevně v rukou a která vede ke spáse lidí; to je nakonec i smyslem Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma i jeho utrpení. Nejsou to dvě alternativy, z nichž bohužel nabyla vrchu ta horší. Je to jeden velký děj záchrany člověka, který Ježíš vzal za vlastní.

    Iz 50,4-7
    Zakotvení Hospodinova služebníka v Bohu je neotřesitelné. Proto si může dovolit jít podle hlasu Hospodinova i tam, kde ho čeká nepřátelství. A zůstat v ochotném naslouchání Hospodinu i v připravenosti pracovat pro druhé. Tuto roli služebníka, kterou prorok naznačuje, vidíme dokonale naplněnu
    v Ježíšově postavě, v jeho pašijovém příběhu.

    2. čtení: Flp 2,6-11
    Jaké toto smýšlení je, ukazuje VV 6-11. Především: zřekl se sebe, vyprázdnil sebe, "odhlédl" od svého božství. Nic pro sebe z tohoto titulu nežádal, a to nejen od lidí, ale ani od Boha. Byl poslušný Otce (ne kohokoliv!!), vzal na sebe přirozenost služebníka (Otcova!, a z toho i služebníka lidí) a jeho poslušnost (Otce!) byla absolutní, totiž až k smrti. Kdyby Pavel ukazoval na poslušnost k Bohu, která by stála mimo lidi nebo proti lidem, mohlo by jít o fanatismus či pýchu. Jde-li ale o poslušnost Otci pro lidi (za lidi), jde o vykoupení. Bůh ho povýšil - skrze smrt, ne před ní.

    "Jméno nad každé jméno" - v Písmu zastupuje jméno osobu. Tedy Ježíš sám je postaven nade všechny, nad všechny lidi, ale i nad všechny mocnosti, ovládající tento svět i smrt. ("na nebi, na zemi i v podsvětí"). Ježíš Kristus je Pán k slávě Otcově, ne ke své vlastní. I to je naplněním jeho vztahu k Otci.

    Text je nejen zvěstí o Ježíšovi, důležitou, nepominutelnou, vypsáním toho, kdo On je, ale je právě tak požadavkem na nás (V 5). Překonávat mocnosti zla, okolo nás i v nás a mezi námi lze potud, pokud máme v sobě neznačené smýšlení Ježíšovo. To jde ovšem proti naší pýše. Naše "přirozenost služebníka" podle Ježíše neznamená ovšem posluhování kdekomu v kdečem, ale je to posluhování, orientované k Otci, tedy spolupůsobící s jeho plánem spásy (posvěcení, vykoupení). Neobstojí tedy ani sloužení lidem bez Boha, ani sloužení Bohu tak, že obejdeme lidi. Ježíš, spojený ve všem s Otcem, a přece "liturg" až na kříži, jinak "laik", je nepřekonatelným vzorem.


    Evangelium: Pašije Mt 26,14-27,66
    Jidášova zrada je věčným námětem dohadů a literárních fabulací. Méně vznešené ale užitečnější je najít klíč k činům této postavy ve vlastním životě. Jistě každý křesťan chce být a jít s Ježíšem. Jenomže ne každý je ochoten vždy respektovat jeho cestu. "Být s ním a zařídit věci po svém", to je pokušení, které známe. Jidáš ho prožil ve velmi vyostřené situaci, a proto důsledky jeho selhání byly nesmírné a jeho příběh se stal známým. U nás nemusí jít o tak velké věci, ale o stejný princip. Přesto je Boží láska tak veliká, že ani takového selhání nezhatí plán spásy. Ale nositeli tohoto postoje jeho selhání ovšem ublíží.

     

                                                                           (převzato z www.katecheze.cz)
     

  • 17.03.2016 11:53

    Velikonoční svatý týden - cesta s Kristem

    Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života. (Jan 8,12)


    Velikonoce nejsou svátkem jako ty ostatní: je to "svátek svátků", "slavnost slavností". (KKC 1169). Slavením velikonočního tajemství se křesťané spojují v důvěrném společenství s Kristem a vydávají se s ním cestou kříže ke vzkříšení a k životu s Bohem.

    KVĚTNÁ NEDĚLE
    Oslava Svatého týdne začíná na Květnou neděli průvodem, který symbolicky naznačuje, že následujeme Pána na jeho cestě utrpení a účastníme se jeho kříže, abychom dostali také podíl na jeho vzkříšení a na jeho životě. Tuto myšlenku vyzdvihuje zvláště žehnací modlitba nad ratolestmi: "… požehnej také nás, ať s radostí jdeme za svým Králem Kristem."

    Květná neděle spojuje Kristův královský triumf a oslavu jeho utrpení vjedno. Obojí je ve velikonočním tajemství vzájemně propojeno… 

    ZELENÝ ČTVRTEK
    Tématem večerní liturgie jsou dvě události:
    Ježíšova večeře, při níž ustanovuje tajemství eucharistie a myje apoštolům nohy; Ježíšova modlitba v Getsemanské zahradě a jeho zajetí...
    Kristus nás posiluje svým tělem a svou láskou. V této síle se pak můžeme vydávat na cestu do zaslíbené země. Na cestu, která vede sice přes poušť utrpení a smrti, ale též skrze bránu vzkříšení. Cílem této cesty je "země", ze které nebudeme vyhnáni, totiž "nové nebe a nová země" nebeského království. 

    VELKÝ PÁTEK
    Podle prastaré tradice se dnes neslaví eucharistická oběť, ale obřady na památku utrpení Páně. Ty mají tří části: Bohoslužbu slova (ve které se čtou pašije) zakončenou přímluvami za celý svět; uctívání kříže; přijímání.

    Velký pátek je postním dnem - postem od masa a újmy v jídle.

    - Tento den je připomínkou dne smrti Ježíše Krista, kdy se konal proces odsouzení, jeho poprava i pohřeb
    - v Bibli se události popisují ve všech čtyřech evangeliích.
    - Tento den se tato část evangelií čte v tzv. pašijích. (Z toho pak vznikly tzv. pašijové hry, při nichž se tyto události nečetly, ale byly hrány)
    - Velký pátek je vzpomínkou na ukřižování, a proto je prožíván jako den postu ve znamení smutku, ticha a rozjímání
    - Podle evangelií odpoledne ve tři hodiny zemřel Ježíš na kříži. Proto se přibližně v tento čas věřící scházejí k zvláštní bohoslužbě - není to běžná mše, otvírá se smysl utrpení a smrti Krista při čtení Bible, připomíná se pokleknutím před křížem, přednáší se modlitby za velké bolesti celého světa (rozdělení, války, špatné vztahy, nejednota křesťanů...)
    - na Velký pátek je výzdoba kostela střídmá -  žádné květiny, žádné svíce na oltáři, písně se zpívají bez doprovodu varhan a zvony mlčí
    - v mnohých kostelech se koná tento den ještě pobožnost křížové cesty
    - Bible nám vypráví, že v momentě Ježíšovy smrti se roztrhla opona, která
    v jeruzalémském chrámě dělila velesvatyni od ostatních prostor. Tím Písmo naznačuje, že Ježíšovou smrtí se otevřela cesta k největšímu pokladu - samotnému Bohu. Lidová tradice to upravila po svém a vypráví o otevírání pokladů ve skalách...

    Proklet je každý, kdo visí na dřevě (srov. Gal 3,13). Ježíšův spásný čin spočívá v tom, že všechen následek hříchu dopadl na něj, místo na nás. Vzal naše prokletí na sebe. Na kříži protrpěl to, co způsobuje hřích - ztrátu Boha. Toto největší utrpení vytrpěl až do dna. “Bože můj, Bože můj” - zvolal na kříži - “proč jsi mě opustil?” (Mt 27,6). 

    BÍLÁ SOBOTA
    Bílá sobota je tzv. aliturgickým dnem, neboť se dnes zásadně neslaví mše svatá a další svátosti, kromě pomazání nemocných a svátosti smíření.

    Bílá sobota je vhodnou příležitostí prožít u Kristova hrobu skutečnost smrti, beznaděje a prázdnoty. Tedy všeho toho, v čem bychom byli díky hříchu uvězněni, nebýt Ježíšova vítězství, slaveného o velikonoční noci.

    Dle starodávného zvyku, vycházejícího ze židovského (resp. orientálního) počítání času, začíná nový den již po západu slunce (předešlého dne). Oslava význačných svátků a událostí začínala již v předvečer příslušného svátku - tzv. vigilie. Oslava vzkříšení pak tedy začíná (dle našeho počítání) večer na Bílou sobotu, anebo v noci. (Stejně jako například o Vánocích, kdy je hlavním svátkem 25. prosinec, ale "Štědrý večer" se slaví již navečer 24.12) 

    VELIKONOČNÍ NOC (vigilie)
    Velikonoční vigilie je oslavou svaté noci, kdy Pán vstal z mrtvých, kdy rozlomil pouta smrti a jako vítěz vystoupil z hrobu, aby i nám otevřel cestu
    k životu.
    Oslava Veliké noci vyjadřuje mnohými symboly a texty tento velikonoční "přechod" (pesach) ze zajetí utrpení a smrti do života svobody a plnosti.

    O celém velikonočním tajemství, vsazeném do plánu spásy, vypráví velkou lyrickou básní velikonoční chvalozpěv Exsultet. V působivé zkratce nahlíží vzkříšení v souvislosti se Starým zákonem i životem současného křesťana. 

    Velikonoční chvalozpěv - Exsultet:

    Zajásejte již, zástupy andělů v nebi!
    Zaskvějte se v slávě, božská tajemství!
    K vítězství tak mocného Krále zazni polnice a zvěstuj spásu!
    Raduj se i ty, země, zalitá tak oslnivou září a tonoucí v jasu věčného Krále,
    pohleď, jak na celém světě rychle zmizely temnoty!
    Raduj se i ty, matko Církvi, zkrášlená leskem tak jasného světla!
    A v mohutném zpěvu lidu ať tento svatý dům Boží zní ozvěnou té radosti!

    Vzhůru srdce. Máme je u Pána.
    Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci. Je to důstojné a spravedlivé.

    Vpravdě je důstojné a spravedlivé, abychom neviditelného Boha,
    všemohoucího Otce i jeho jednorozeného Syna,
    našeho Pána Ježíše Krista oslavovali radostným zpěvem
    a celou vroucností srdce i ducha.
    Neboť Kristus za nás splatil věčnému Otci dluh Adamův
    a svou krví z lásky prolitou zrušil dlužní úpis dávného hříchu.

    Dnes je slavnost veliké noci, kdy se zabíjí onen pravý Beránek,
    jehož krev posvěcuje veřeje věřících.
    To je ta noc, ve které jsi, Bože, naše praotce, Izraelovy děti, kdysi vyvedl z Egypta;
    Rudým mořem jsi je pak převedl suchou nohou.

    To je tedy ta noc, kdy jas oslnivého sloupu zahnal temnotu hříchu.
    To je ta noc, která dnes na celém světě vzdaluje věřící v Krista
    od nepravostí světa a od tmy hříchu, vrací k milosti, sdružuje ve svaté společenství.
    To je ta noc, v níž Kristus pouta smrti rozlomil a jako vítěz vystoupil z hrobu.

    Nic by nám neprospělo, že jsme se narodili,
    kdybychom nebyli vykoupeni.
    Ó, jak obdivuhodně se sklání k nám tvá otcovská dobrota!
    Jak nedocenitelný to projev tvé lásky:
    Syna jsi vydal, abys vykoupil služebníka!
    Vpravdě nezbytný byl hřích Adamův, který Kristus zahladil svou smrtí.
    Ó šťastná vina, pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký!
    Ó vskutku blažená noc, ta jediná směla znát čas i hodinu, kdy Kristus vstal z říše zemřelých!

    To je ta noc, o které bylo psáno: "Noc jako den se rozjasní"
    a "Noc je mým světlem ve všech mých radostech".
    A tak posvěcená tato noc zahání hříchy, smývá viny,
    hříšníkům vrací nevinnost a zarmouceným radost;
    zahání nenávist, vytváří jednotu srdcí a pokořuje zlé moci.

    V této milostiplné noci, přijmi tedy, Otče svatý,
    tento chvalozpěv jako večerní oběť, kterou ti přináší přesvatá církev,
    když rukama svých služebníků slavně obětuje tuto svíci ze včelího vosku.

    Již jsme slyšeli chvalozpěv na tuto svíci, kterou ke cti Boží rozsvítil planoucí oheň.
    Ačkoli se její plamen dělí a rozdává světlo, přece ho neubývá.
    Napájí se totiž tajícím voskem, který pro tuto vzácnou svíci připravila pilná včela.

    Ó vpravdě blahodárná noc, která spojila zemi s nebem, člověka s Bohem.
    Prosíme tě tedy, Bože, ať tato svíce, ke cti tvého jména posvěcená,
    stále svítí neslábnoucím jasem, aby rozehnala temnotu této noci.
    Přijmi ji jako líbeznou vůni a dej, aby zářila jako světla na nebi.
    Plamen její ať spatří jitřní Vládce světla.
    Onen totiž Vládce světla, který nezná západu.
    Ten, který se vrátil z říše zemřelých a jasně zazářil lidskému rodu:
    tvůj Syn, Ježíš Kristus, který s tebou žije a kraluje na věky věků.
    Amen.

     

    Křestní obřady

    Podstatným prvkem liturgie velikonoční noci je křestní slavnost. Tajemství křtu vyvěrá přímo z velikonoční události. Skrze něj máme účast na Kristově utrpení, smrti a vzkříšení. Proto se přednostně slaví a obnovuje právě o Velikonocích.

    Křest v řečtině znamená ponořovat. Křest v Krista Ježíše znamená osobní, pevné spojení s Ježíšem. Je to navázání osobního pouta s Ježíšem a s církví, které pro člověka znamená záchranu, péči a vysvobození z neodvratné moci zla.

    “Křtem jsme s ním byli pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus - byli vzkříšeni z mrtvých slavnou mocí svého Otce a vstoupili tak na cestu nového života” (srov. Řím 6,4). 

    VELIKONOČNÍ NEDĚLE
    Kristus vstal z mrtvých za svítání “prvního dne v týdnu”, neboli “prvního dne po sobotě” (která byla podle židovského kalendáře posledním dnem týdne). Svým zmrtvýchvstáním dovršil Boží stvořitelské a vykupitelské dílo. Proto se křesťané v tento den začali scházet k eucharistickému “lámání chleba” pravidelně a tento den nazvali “dnem Páně”.
    Každá neděle v roce je tedy “oslavou Velikonoc” - zpřítomněním Kristova  vykupitelského činu, ze kterého můžeme čerpat posilu pro naši vlastní cestu zmrtvýchvstání. 

    VELIKONOČNÍ DOBA
    Slavení Velikonoc pokračuje dalších padesát dní až do neděle Seslání Ducha svatého, jakožto jeden sváteční den, jako "velký den Páně".

    Milost Velikonoc se neomezuje jenom na jediný den. Jejich jasný paprsek nezapadá, ale vždycky je připraven osvítit toho, kdo po něm touží... Tento svátek nás provází těžkostmi, na něž ve světě narážíme; a Bůh nám nabízí radost ze spasení, která z tohoto svátku vyzařuje. (podle sv. Atanáše)

    Nebojte se!
    Moc Kristova kříže a vzkříšení je větší než veškeré zlo,
    z něhož by člověk mohl a musel mít strach.
    Nebojte se toho, co jste sami vytvořili,
    nebojte se ani všeho, co člověk vyrobil
    a čím je den ode dne více ohrožován!
    A konečně, nebojte se sami sebe!
    Kristus po svém zmrtvýchvstání řekl
    apoštolům a ženám: "Nebojte se!".
    Tato slova potřebujeme
    na sklonku druhého tisíciletí možná více,
    než kdy jindy.
    (Jan Pavel II.)

    Jít ve stopách Ježíšových je naším povoláním.
    Je to jediná cesta, která vede skrze smrt k životu.
    (Joachim kardinál Meisner)

     

                                                                                        (převzato z www.vira.cz)

1 | 2 | 3 >>

Kontakt

Římskokatolická farnost sv. Petra a Pavla, apoštolů
Hradní 19
Nový Hrádek
549 22

+420 731 598 858