DOBA POSTNÍ

  • 14.03.2016 09:04

    KVĚTNÁ (PAŠIJOVÁ) NEDĚLE

    https://www.pastorace.cz/Kazani/5-nedele-postni-C-Stul-slova-Ales-Opatrny.html

     

    Poslední neděle před velikonoci se nazývá KVĚTNÁ  - na památku slavného Kristova vjezdu do Jeruzaléma.  Nazývá se také PAŠIJOVÁ, poněvadž se o ní čtou pašije, tedy zpráva o umučení našeho Pána Ježíše Krista z evangelií.

     

    Je pokorný a přichází na oslátku      (Mt 21,1 – 11) 

    Když se Ježíš a jeho učedníci přiblížili k Jeruzalému a přišli k Betfage u Olivové hory, poslal dva učedníky napřed a řekl jim: "Jděte do té vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a s ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně. A kdyby vám někdo něco namítal, řekněte: 'Pán je potřebuje a hned je pošle nazpátek.'"
       To se stalo, aby se splnilo, co bylo řečeno ústy proroka: 'Řekněte siónské dceři: Hle, tvůj král k tobě přichází pokorný, sedí na oslu, na oslátku, mláděti soumara.'
       Učedníci šli a udělali, jak jim to Ježíš nařídil. Přivedli oslici a oslátko, prostřeli na oslátko své pláště a on se na pláště posadil. Veliké množství lidu pak prostřelo své pláště na cestu, jiní sekali ze stromů ratolesti a stlali je na cestu. Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: "Hosana synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Hosana na výsostech!"
        Jakmile vjel do Jeruzaléma, vzrušení zachvátilo celé město a lidé se ptali: "Kdo je to?" Ze zástupu jim odpovídali: "To je ten prorok, Ježíš z galilejského Nazareta."

     

    V tomto úryvku je jasně vidět, jak Ježíš chápe svoji královskou důstojnost: nevstupuje do Jeruzaléma okázale a honosně, ale pokorně na oslátku. Tímto činem ukazuje dvě věci: on je skutečně Mesiášem a králem (Zach 9,9), avšak jiným než králové "tohoto světa". Nevystupuje před člověkem se zdrcující mocí, ale sestupuje k němu s tichostí a mírností. Jeho cesta k člověku vede skrze ponížení, které dosáhne své největší hloubky při utrpení na kříži.

                                                                                                                    (převzato ze stránek farnosti Nové Strašecí)

  • 05.03.2016 21:36

    4. NEDĚLE POSTNÍ

    https://www.pastorace.cz/Kazani/4-nedele-postni-C-Stul-slova-Ales-Opatrny.html

    Evangelium: Jan 9,1-41

    Ježíš uviděl cestou člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: "Mistře, kdo zhřešil: on sám nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?" Ježíš odpověděl: "Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa." Po těch slovech plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel mu tím blátem oči a řekl mu: "Jdi se umýt v rybníku Siloe" - to slovo znamená "Poslaný". Šel tam tedy, umyl se, a když se vrátil, viděl. Sousedé a ti, kteří ho dříve vídali žebrat, se ptali: "Není to ten, který tu sedával a žebral?" Jedni tvrdili: "Je to on." Jiní říkali: "Není, ale je mu podobný." On řekl: "Jsem to já." Ptali se ho tedy: "Jak to, že teď vidíš?" On odpověděl: "Člověk jménem Ježíš udělal bláto, pomazal mi oči a řekl: 'Jdi
    k Siloe a umyj se!' Šel jsem tedy, umyl se a vidím." Ptali se ho: "Kde je ten člověk?" Odpověděl: "To nevím." Přivedli toho bývalého slepce k farizeům. Ten den, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla zrovna sobota. Také farizeové se ho znovu vyptávali, jak nabyl zraku. On jim odpověděl: "Přiložil mi na oči bláto, umyl jsem se a vidím." Někteří farizeové říkali: "Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu." Jiní ale namítali: "Jak by mohl hříšný člověk dělat taková znamení!" A nemohli se dohodnout. Znovu se tedy zeptali toho slepého: "Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?" On odpověděl: "Je to prorok." Židé však tomu nechtěli věřit, že byl slepý a že nabyl zraku, až si zavolali rodiče toho uzdraveného slepce a zeptali se jich: "Je to váš syn, o kterém vy říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že teď vidí?" Jeho rodiče odpověděli: "Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Ale jak to přijde, že teď vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, to my nevíme. Zeptejte se jeho. Je dospělý, ať mluví sám za sebe!" To jeho rodiče řekli, protože se báli židů. Židé se už totiž usnesli, aby každý, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagogy. Proto jeho rodiče řekli: "Je dospělý, zeptejte se jeho." Zavolali tedy ještě jednou toho bývalého slepce a řekli mu: "Vzdej Bohu chválu! My víme, že ten člověk je hříšník." On odpověděl: "Zda je hříšník, to nevím, ale vím jedno: že jsem byl slepý, a teď vidím." Zeptali se ho tedy: "Co s tebou udělal? Jak ti otevřel oči?" Odpověděl jim: "Už jsem vám to řekl, ale jako byste to neslyšeli. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?" Osopili se
    na něj: "Ty jsi jeho učedník! My jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je." Ten člověk jim odpověděl: "To je skutečně divné, že vy nevíte, odkud je - a otevřel mi oči. Víme, že hříšníky Bůh neslyší, ale slyší toho, kdo je zbožný a plní jeho vůli. Od věků nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepému od narození. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nic by nedokázal." Řekli mu: "V hříších ses celý narodil - a ty nás chceš poučovat?" A vyhnali ho. Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: "Věříš v Syna člověka?" Odpověděl: "A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?" Ježíš mu řekl: "Viděls ho: je to ten, kdo s tebou mluví." On na to řekl: "Věřím, Pane!" a padl před ním na kolena. Ježíš prohlásil: "Přišel jsem na tento svět soudit: aby ti, kdo nevidí, viděli, a kdo vidí, oslepli." Slyšeli to někteří farizeové, kteří byli u něho, a řekli mu: "Jsme snad i my slepí?" Ježíš jim odpověděl: "Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: 'Vidíme.' Proto váš hřích trvá."



    Vyprávění o zázračném uzdravení člověka, který byl od narození slepý, čerpá svou plnou teologickou (kerygmatickou, velikonoční a křestní) sílu v kontextu svátku Stánků (Jan 7-10), do něhož je tato událost začleněna. Ježíš předstupuje před židy jako "světlo světa" (8,12) a vyvolává mezi nimi ostrou polemiku. K zázraku došlo v bezprostřední blízkosti chrámu z Ježíšovy vlastní iniciativy. Slepec jej o nic nežádal. Ježíš si ho sám vyhlédl a spočinul na něm svým zrakem. Slepec mlčí, i když se ujímají slova Ježíšovi učedníci. Rozhovor se týká významné otázky: jaký smysl má utrpení? Tehdejší židovská mentalita spojovala utrpení s hříchem, Ježíš však jasně prohlašuje: "Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče." Slepota (utrpení) poukazuje spíše na přirozenou situaci člověka. Všichni jsme od narození slepí, všichni jsme "nemocní" a naše nemoc je tak závažná, že ani nemáme sílu obrátit se na toho, který jediný nás může uzdravit. 

    Proto se ujímá iniciativy sám Lékař. Jeho činy se odvolávají na to, co vykonal Bůh při stvoření (srov. bláto, kterými Ježíš potírá oči slepého: v. 6). Aby mohl člověk spatřit světlo, musí se stát novým stvořením. Ježíš potom dává slepci příkaz a on - na rozdíl od prvního Adama - poslouchá. Nezná sice Ježíše, ale jeho poslušnost je výrazem pevné víry a dokonalé odevzdanosti. Slepec nás učí moudrosti pocházející shůry: svými slovy i klaněním umí vzdát pravou chválu Bohu. 

    Meditatio

    Naši pouť postní dobou dnes ozařuje zvláštní světlo. Zve nás, abychom se hlouběji setkali s Pánem Ježíšem. Slepec z evangelia přešel z temnoty do světla víry v Ježíše - v toho, který k němu mluví a který stojí před ním. Uvěřit, že nám někdo vrátil zrak, není až tak těžké. Ale uznat, že situaci, v níž se nacházíme, způsobilo něco, co neznáme - k tomu už potřebujeme určitou víru. Avšak osobně se setkat s tím, který změnil náš život, vytrhl nás z temnot slepoty a převedl nás do jasu svého dne, k tomu je třeba hluboké víry. Právě o tuto víru máme neustále usilovat. Nesmíme se spokojit s vírou, že jsme dobří křesťané: celým svým životem máme vydávat svědectví o onom setkání, které nás nerozlučně spojilo s Ježíšem Kristem, pravým zdrojem našeho života. Ježíš od nás nechce, abychom věřili nějakému abstraktnímu učení, ale zve nás, abychom "k němu zcela a bezpodmínečně přilnuli". Ptá se nás: "Chceš se se mnou setkat? Chceš pro mě žít?"
    Každý den a každou hodinu stojí Pán před námi a mluví k nám. Je-li on mým světlem, mohu v jeho jasu správně vidět a na mém životě se mohou projevit veliké skutky, které Bůh vykonal pro svou slávu. 

    Oratio
    Pane Ježíši, zářivé světlo Otcovy slávy, jsme zde u tvých nohou jako slepci, kteří si ani neuvědomují, že jsou nemocní. Shlédni na nás, Synu Davidův, jako jsi shlédl na své učedníky, když je na hoře Tábor přemohl spánek. Vzbuď nás, Pane Ježíši, pravé slunce, které nikdy nezapadá, a osviť nás, abychom se radovali. Uzdrav nás, Pane Ježíši, lehounkým dotykem Božího prstu a svým Slovem, které otevírá oči i srdce člověka pravému světlu. Pošli nás, Pane Ježíši, k věčným vodám koupele nového života. Dej nám, Pane Ježíši, svou Matku, která pro nás jako zlatý džbán nabírá z tvého srdce, jež se pro nás nechalo probodnout na kříži, jako z věčného pramene živou vodu. Ježíši, buď naší silou ve zkouškách víry, které se nevyhýbají nikomu a nevyhnuly se ani tobě, našemu Pánu. Zjev se nám, Pane Ježíši, věčné světlo nikdy nekončícího dne, a vlož na naše rty výkřik uzdraveného slepce: "Věřím, Pane!"

    Contemplatio
    Náš Pán řekl: "Já jsem světlo světa" (…). "Opusť své světlo, které je ve srovnání s mým světlem temnotou a které se staví proti mně. Já jsem pravé Světlo. Místo tvých temnot ti chci dát své věčné světlo, aby se tvé světlo podobalo mému. Spolu se svým světlem ti dám své bytí, svůj život, svou blaženost i svou radost" (…).

    Povšimněme si, jakým způsobem a jakou cestou lze dojít k pravému světlu. Ze strany člověka to znamená opravdové zřeknutí se sebe samého a čistý, hluboký a výlučný úmysl milovat Boha i všechno, co je mu vlastní: toužit jedině po Boží cti a slávě, všechny věci bezprostředně vztahovat k Bohu, ať už pocházejí odkudkoliv, a bez vytáček a průtahů je k němu opět přivádět. To je pravá a přímá cesta. On je pravé Světlo, které osvěcuje každého člověka na tomto světě. Toto světlo září v temnotách, ale temnoty je nepřijaly. Nikdo toto světlo nepřijímá, jedině ti, kdo jsou chudí v duchu a oproštěni od vlastní vůle. Nejdražší synové, dělejte vše, co je ve vašich duchovních i tělesných silách, aby ve vás toto světlo zářilo a abyste je mohli poznat. Proste Boží přátele o pomoc. Přimkněte se k těm, kdo přilnuli k Bohu, aby k němu přivedli i vás. 
    Kéž je to starostí nás všech. K tomu nám pomáhej náš milý Bůh. Amen (Jan Tauler, Kázání na Janovo evangelium v pondělí před Květnou nedělí v: Il fondo dell'anima, Casale Monf., 1997,102-108, passim). 

    Actio

    Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo: "U tebe je pramen života, v tvé záři vidíme světlo" (Žl 36[35],10).

     

                                                                                    (Převzato z www.katecheze.cz)

     

  • 27.02.2016 22:48

    3. NEDĚLE POSTNÍ

    https://www.pastorace.cz/Kazani/3-nedele-postni-C-Stul-slova-Ales-Opatrny.html

     

    Evangelium: Jan 4,5-42

    Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se - tak (jak byl) - u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: "Dej mi napít." - Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu. - Samařská žena mu odpověděla: "Jak to? Ty, Žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?" Židé se totiž se Samaritány nestýkají. Ježíš jí na to řekl: "Kdybys znala Boží dar a (věděla), kdo ti říká: 'Dej mi napít', spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu." Žena mu namítla: "Pane, vždyť ani nemáš (vědro), a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda?" Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného." Žena mu řekla: "Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat." Ježíš jí řekl: "Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem." Žena mu odpověděla: "Nemám muže." Ježíš jí na to řekl: "Správně jsi odpověděla: 'Nemám muže'; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu." Žena mu řekla: "Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: '(Jen) v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.'" Ježíš jí odpověděl: "Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze Židů. Ale nastává hodina - ano, už je tady - kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě." Žena mu řekla: "Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten, až přijde, oznámí nám všechno." Na to jí řekl Ježíš: "Já jsem to, který s tebou mluvím." Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: "Co jí chceš?" nebo "Proč s ní mluvíš?" Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: "Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?" Vyšli tedy z města a šli k němu. Mezitím ho učedníci prosili: "Mistře, najez se!" On jim však řekl: "Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte." Učedníci se mezi sebou ptali: "Přinesl mu někdo něco jíst?" Ježíš jim řekl: "Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Říkáte přece: 'Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.' Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví: 'Jiný rozsévá a jiný sklízí.' Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte (plody) jejich práce." Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: "Řekl mi všechno, co jsem udělala." Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: "Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa."


    Ve světle obyčejných událostí všedního dne nám evangelista předkládá zjevení hlubokého tajemství Ježíšova života. Je poledne a u studně v Sycharu (v. 5; srovnej Gn 48,22) dochází k setkání a k neobvyklému rozhovoru (v. 8) mezi jistou samařskou ženou a jedním židem (v. 9)- "prorokem" (v. 19) větším než Jakub (v.12), ba dokonce samotným Kristem (v. 29). Po chvíli se na scéně objevují učedníci (v. 27-38), později i samařští spoluobčané oné ženy (v. 40-42) - a původně komorní událost dostává všeobecnou dimenzi. 

    Kdo je vlastně tento Mistr, jenž se odvažuje rozmlouvat s neznámou ženou (v. 27), která je navíc jakožto samaritánka považována za bludařku, modloslužebnici (v. 17-24; srov. 2 Král 17,29-32) a hříšnici (v. 18)? Ti, kdo se s ním setkali, jej označují za "Spasitele světa" (v. 42) - dotýkáme se zde vrcholu vyprávění a jeho stěžejního teologického poselství - kdežto on sám se jako obyčejný pocestný nezdráhá prosit
    o trochu vody. Ani to však není bez významu, protože jeho žízeň - žízeň po spáse všech lidí - se odvolává na celou řadu starozákonních textů. U hořícího keře Mojžíš, který byl poslán vyvést vyvolený národ z Egypta, se dotazuje Boha na jeho jméno. Nyní na tuto otázku konečně přichází odpověď: "Já jsem to, který s tebou mluvím"
    (v.  26; srov. Ex 3,14). Do temnoty hříchu přichází Mesiáš a přináší světlo naděje: cestou k pravé úctě Otce "v duchu a v pravdě" je obrácení (v. 23; srov. Oz 1,2;4,1). Dlouhé putování touhy a námahy, víry a nevěrnosti se nyní dovršuje a vrcholí tam, kde se člověk setkává s Kristem, který svá slova naplnil skutkem: na Kalvárii vytryskne z jeho boku pramen živé vody a svým utrpením naprosto utiší svůj hlad
    a žízeň po Otcově vůli (v. 28; Jan 19,28). Z Ježíšovy smrti vyvěrá život pro všechny lidi: každý člověk se může nyní považovat za Bohem "vyvoleného" a milovaného. Námaha rozsévače (v. 6.36-38) se mění v radost: učedníci zajásají nad sklizní (v. 38) a samařská žena se zaraduje z toho, že může jako opravdová misionářka vydat účinné svědectví (v. 28).

     

                                                                                                         (převzato z www.katecheze.cz)

     

  • 20.02.2016 10:54

    2. NEDĚLE POSTNÍ

    https://www.pastorace.cz/Kazani/2-nedele-postni-C-Stul-slova-Ales-Opatrny.html

     

    EVANGELIUM   

    Evangelista Matouš začíná své vyprávění o proměnění Páně časovým údajem "po šesti dnech", aby tuto událost spojil s Petrovým vyznáním víry, na které Ježíš navázal první otevřenou předpovědí svého utrpení a ujištěním, že po cestě kříže jej budou muset následovat i všichni jeho učedníci. "Po šesti dnech" pak Ježíš jde se třemi svými učedníky na vysokou horu, aby je už předem upevnil v jistotě, že svým utrpením vejde do slávy. Zde jim Ježíš o samotě ukázal svou božskou zář a "byl před nimi proměněn" (v. 2). Důrazem kladeným na světlo a zář, které z Ježíše vycházejí, se Matouš odvolává na postavu Božího Syna z Dan 10 a na vyprávění o Hospodinově zjevení na hoře Sinaj (Ex 34,29-33).

     

    Matouš 17,1-9
     „Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle - ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Když ještě mluvil, najednou je zastínil světlý oblak, a hle - z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!" Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte, nebojte se!" Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých."



    K ZAMYŠLENÍ

    Četné odkazy na starozákonní teofanie (Ex 19,16; 24,9; 1 Král 19,11) dosvědčují, že se děje něco velmi důležitého. Ježíš proměňuje starou smlouvu ve "smlouvu novou
    a věčnou". Mojžíš a Eliáš jsou svědky, že Ježíš přináší dovršení Zákona i Proroků jako ten, který přivede Boží lid k pravé zaslíbené zemi a obnoví jeho víru v Boha. 

    Petrova reakce (v. 4) připomíná, že Ježíšovo proměnění se odehrává v liturgickém kontextu svátku stánků - radostné a světlem prozářené oslavy exodu - Bůh sestoupil doprostřed svého lidu a přebýval ve stánku setkávání. Oblak Boží přítomnosti (šekína), který se nyní snáší na všechny přítomné, zpřítomňuje a dovršuje liturgickou oslavu. Hlas z nebe potvrzuje, že Ježíš je "největší" z proroků, ten, o kterém hovořil sám Mojžíš (Dt 18,15) - sám milovaný Boží Syn.

    Učedníky, svědky tohoto mimořádného zjevení slávy, naplnil veliký strach. Ježíš je svým gestem a slovem uklidňuje (v. 7) stejně jako Syn člověka v Danielově vidění.
    O to víc je sklíčila a zmátla slova, která k nim Ježíš pronesl, když byli zase sami: Syn člověka - který měl přijít ve slávě, aby dovršil dějiny světa - bude muset podstoupit smrt, ale pak vstane. 

     

     

                                                                                                                                            (převzato www.pastorace.cz)

<< 1 | 2 | 3 >>

Kontakt

Římskokatolická farnost sv. Petra a Pavla, apoštolů
Hradní 19
Nový Hrádek
549 22

731 128 641

Vytvořeno službou Webnode