LITURGICKÝ ROK

  • 01.07.2018 22:45

    29. červen - svatí apoštolové Petr a Pavel

    SKÁLA CÍRKVE A APOŠTOL NÁRODŮ

    Petr a Pavel jsou apoštolové s výjimečným významem. Jejich společný svátek se slaví už od poloviny III. století. V úctě jsou spojováni nejen proto, že oba skončili v Římě, ale ve službě Kristu poznamenali základní strukturu křesťanství svými odlišnými úkoly i charaktery.

    Petr, první zástupce Kristův, je základem víry, jednoty i původní tradice, držitelem pravdy. Pavel je označován za prvního nositele evangelia pohanům a jako neúnavný bojovník za křesťanskou univerzálnost.

    Dost často se uvádí spojení dvou hlavních apoštolů proto, že zemřeli ve stejný den. Historikové se na tom však neshodují. Podle některých mohl Petr zemřít až o tři roky dříve než Pavel. Smrt Pavla je podle věrohodných nejstarších tradic kladena do roku 67.

    Oba apoštolé zde byli vzpomínáni již dříve a to 22. 2. svátkem "Stolec sv. Petra" a druhý apoštol 25. 1. svátkem Obrácení sv. Pavla, kde je uveden začátek jeho životopisu po obrácení, proto zde nebude opakován. U svatého Petra se zde jen zběžně dotkneme jeho ustanovení do čela apoštolů, protože podrobně je o jeho hlavním úkolu 22. 2. Petr, původním jménem Šimon, pocházel z galilejské Betsaidy, byl rybářem a měl bratra Ondřeje, který se rovněž stal apoštolem. Ač byl Šimon ženatý, o jeho manželce se v evangeliu nic neříká, je zmiňována jen jeho tchýně, kterou Ježíš později uzdravil. Šimon žil v Kafarnau u Genezaretského jezera. Traduje se o něm, že byl impulsivní, horlivý a úslužný.

    Jak uvádí apoštol Jan, první Šimonovo setkání s Ježíšem bylo v blízkosti místa působení Jana Křtitele, kam ho za Ježíšem dovedl bratr Ondřej. Ježíš se na něj podíval a řekl mu: "Ty jsi Šimon, syn Janův; budeš se jmenovat Kéfas" (což se překládá Petr). (Jan 1,42) Při dalším setkání Ježíš učil první posluchače ze Šimonova rybářského člunu. A když pak vyzval Šimona k lovu, který byl v rozporu s rybářskou teorií i praxí, on poslechl. Výsledek lovu byl jednoznačně zázračný. Šimonův člun nemohl pojmout více než polovinu úlovku a tak přijeli na pomoc s druhým člunem Zebedeovi synové Jakub a Jan. Užaslý Šimon Petr padl Ježíšovi k nohám a řekl: "Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný." (Lk 5,8) Ježíš mu odpověděl: "Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi." (Lk 5,10) A Šimon i jeho druhové přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním.

    Přislíbené jméno Petr dal Ježíš Šimonovi později slavnostním prohlášením a to po Petrově vyznání víry v Božskou přirozenost Krista. Vyznání dle Ježíšových slov vyšlo od Otce, proto ukázalo na Petrovo vyvolení. A Ježíš dodal: "A já ti říkám: Ty jsi Petr Skála a na té skále zbuduji svou církev... (Mt 16,18). Uvedení Petra do úřadu u Tiberiadského jezera je rozvedeno u již zmíněného svátku 22. 2. V evangeliích je Petr na mnoha místech uváděn jako první a i na jiných místech je zdůrazňováno jeho prvenství. Např. v Sk 2,14 po seslání Ducha sv. "vystoupil Petr spolu s jedenácti"; dále Sk 5,29: "Petr a apoštolové odpověděli." Už v evangeliích Petr také mluví a jedná jménem ostatních apoštolů a naopak Ježíš žádá jeho službu a dává mu pokyny. Žádal ho také, aby mimořádně získaným penízem zaplatil daň za něho i za sebe.

    Ježíš ujistil Petra o své mimořádné pomoci ve spojení s Petrovými slabostmi. Těsně před předpovědí jeho trojího zapření dříve než kohout zakokrhá mu řekl: "Já jsem za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím." (Lk 22,32)

    Petrovo vystupování bylo po převzetí úřadu prosté, s autoritativním rozhodováním. Řídil volbu apoštola Matěje, na letnice hovořil jménem ostatních v první veřejné katechetické promluvě. Skutky hovoří o tom jak Petr uzdravoval a též říkají: "Dokonce vynášeli nemocné i na ulici a kladli je na lehátka a na nosítka, aby na některého padl aspoň Petrův stín, až půjde kolem...přinášeli nemocné a sužované nečistými duchy a všichni byli uzdravováni." (Sk 5,15n)Petr vzkřísil i mrtvou Tabitu, (viz Sk 9,36-42).

    Vynášel také Boží soud nad Ananiášem a Safirou a později i rozhodoval v otázce přijímání pohanů do církve a vydal směrnice na prvním apoštolském sněmu.

    Z Herodova nařízení byl Petr zavřen do vězení a hlídán čtyřmi strážemi po čtyřech vojácích, ale noc předtím, kdy jej chtěl Herodes předvést, poslal Bůh anděla, který ho zázračně vyvedl z vězení. (viz Sk 12,3-11) Odešel do domu Markovy matky a potom z Jeruzaléma, kde v čele místní církve zůstal Jakub mladší.

    Mimobiblické starokřesťanské dokumenty uvádí Petrovo působení v Antiochii, v Korintu a v Římě, což je některými listy NZ částečně potvrzeno (např. Gal 2,11n -přítomnost v Antiochii; z 1Kor 1,12 vyplývá přítomnost v Korintě). Z Říma napsal dva listy. První, křesťanům pohanského původu v pěti římských provinciích Malé Asie. Druhý list psal křesťanům, které chtěl ochránit před učením těch, kteří nesprávně pochopili učení Pavlovo. List byl odeslán částečně jako závěť, protože Petr již očekával svůj pozemský konec.

    O Petrově působení v Římě existují některé starokřesťanské dokumenty, zejména spisy jeho třetího nástupce Klementa I., které svědčí o jeho delším působení a smrti v Římě. Nepřímý důkaz jeho činnosti vidí historici ve velkém rozvoji a konsolidaci římské církve před Pavlovým příchodem do tohoto města. Podle starých podání byl Petr za krutého pronásledování křesťanů, které začal císař Nero po požáru Říma, ukřižován, a to hlavou dolů, protože se nepokládal za hodného zemřít jako jeho Mistr a Pán.

    Mnohé informace o Petrovi dokreslují i potvrzují vykopávky a nálezy v Římě. Jeho nejstarší a prý věrohodné vyobrazení se nachází na fresce v kostele Santa Doma dela, kde má hranatý obličej, světlé vlasy a plnovous. V r. 1939 archeologové pod podlahou basiliky sv. Petra objevili Petrův hrob. Je v podzemí pod hlavním oltářem basiliky a že se skutečně jedná o Petrovy kosti, dotvrzují další objevy z r. 1956, kdy antropologická analýza prokázala, že jde o kosti muže z I. století ve věku 60-70, které se našly zabalené v látce se zlata a purpuru, ve výklenku obloženém mramorem s nápisem "Petrus eni" - "zde je Petr". Patologové složili celou kostru až na chodidla. Jejich nepřítomnost si vyložili tak, že při ukřižování hlavou dolů bylo tělo vojákem uříznuta u chodidel a tím sňato z kříže. Petr byl pohřben do hrobu na východním úpatí vatikánského pahorku. Nad hrobem prý vznikl nejprve malý zděný památník. Na jeho místě po srovnání pahorku postavil Konstantin Veliký po roce 320 mohutnou basiliku, posvěcenou r. 326 Silvestrem I.

    Pavel z Tarsu původním jménem Saul (Šavel), se po svém obrácení, popsaném na začátku životopisu 25. 1., stal jedním z nejvýznamnějších apoštolů, protože bez výhrad otevřel brány Církve všem národům a kulturám. Odtud také jeho název "apoštol národů".

    Když se Ježíš s apoštoly loučil, řekl jim: "Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého." (Mt 28,19) A přesto dělalo apoštolům problém překonat židovsko-národní pojímání Božího království. Někteří se zprvu domnívali, že je pro křesťany ze židovství a že by tudíž pohané měli projít přijetím židovství. Aby Petr měl jistotu, musel být poučen zvláštním zjevením (viz Sk 10,9-16) v souvislosti s jeho posláním k pohanům do Cesareje.

    Pavel, původně židovský pronásledovatel, po svém křtu očekával, že židé pro jeho obrácení snadněji přijmou Krista, ale zklamal se. Odešel na jih do samoty, kde se duchovně zdokonalil k náročnému apoštolátu. Chtěl začít v Damašku. Odtud však před vojáky místodržitele, který dal hlídat brány, musel utíkat v koši, spuštěném otvorem v hradbách. (viz 2 Kor 11,32n).

    S apoštoly se seznámil v Jeruzalémě, kde po dva týdny žil u Petra. Křesťané se ho pro dřívější pověst báli přijmout a Pavel se nějakou dobu zdržoval v Tarsu. V té době začala vznikat křesťanská obec v syrském velkoměstě Antiochii z židů i z pohanů. Apoštolé tam vyslali Barnabáše, který se stavil v Tarsu pro Pavla.

    V Antiochii po celý rok hlásali radostnou zvěst a vyučovali velké množství lidí, jak je psáno ve Skutcích. O jejich společných cestách je psáno i o památce sv. Barnabáše 11. 6. Antiochijští věřící po nich poslali církvi v Jeruzalémě sbírku a oni se zpět vrátili s Markem. Pak byli Duchem svatým posláni do Seleukie a odtud na Kypr. Evangelium zvěstovali v Salaminách, pak prošli ostrovem do Páfu, kde měli konflikt s kouzelníkem. Pavel, který nad ním zvítězil, pak převzal iniciativu či vůdčí roli. Pak pokračovali přes Taurské pohoří do Pisidie a Ikonie. Pavlovy cesty jsou obdivuhodné pro tehdejší značnou absenci dopravních možností. A ty, které byly, nebyly bez problémů. Pavel o nich např. napsal: "...třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách - v nebezpečích na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu." (2 Kor 11,25-27) Krom toho zažil na cestách vedle mnohého bití i kamenování. To brzy potom, co ho v lyakonské Lystře považovali za božského posla Hermese a Pavel s Barnabášem se bránili tomu, že jim lidé chtěli obětovat ověnčené býky. Tehdy přišli Židé, co Pavla dříve pronásledovali a přiměli místní obyvatele k společnému kamenování. (viz Sk 14.kap.)

    Bylo to při první misijní cestě. Pavel uskutečnil v letech 45-58 velké cesty tři. Boží slovo hlásal přitom na Kypru, v Malé Asii, v Řecku a na ostrovech v Egejském moři. Na cestách získával mnoho spolupracovníků a pomocníků. Vedle Barnabáše k nejvýznamnějším patřili Silas, Timotej a Titus i Lukáš. Některá místa navštívil vícekrát. Z jeho podnětu se po jeho první cestě r. 49 či 50 sešel apoštolský sněm a řešil otázky přijímání pohanů do Církve.

    Při druhé cestě řečnil Pavel mimo jiné v Athénách na areopágu, kde navazoval na řeckou kulturu a místní projevy vůči Bohu (viz Sk 17,22-32). Když posluchači uslyšeli o důkazu vzkříšení, někteří se smáli, jiní řekli, že si ho poslechnou až jindy. Pavel, který se těšil na úspěch evangelia, odcházel zklamán. Jen pár jich projevilo zájem. Pavel si pak ze zážitku odvodil, že křesťanství je moudrost Kristova kříže. Podle jeho slov je pro Židy pohoršením a pro Řeky bláznovstvím (srov. 1 Ko 1,23).

    Když končil třetí misijní cestu, byl od věřících v Césareji varován před cestou do Jeruzaléma, ale on byl přesvědčen, že s tou cestou počítá Boží plán. V Jeruzalémě pak byl zatčen. Od 21. kapitoly o jeho různém věznění hovoří Skutky až do konce 28. kapitoly. Poté co se odvolal před císařský soud, byl na jaře roku 61 eskortován do Říma. První dva roky vězení byly tak mírné, že mohl rozvíjet apoštolát. Pak propuštěn vykonal ještě další cestu do Řecka a na Krétu. V roce 64 se však znovu dostal do římského vězení, ale velmi těžkého. Bylo to už v době Nerova pronásledování. Když odtud psal druhý list Timotejovi, předpokládal blízkou smrt.

    V roce 67, na jižním okraji Říma u Ostijské cesty v místě "ad Aquas Salvias" byl sťat mečem. Na onom místě byl zbudován kostel s trapistickým klášterem "Tre Fontane". Podnětem k názvu se stala legenda týkající se Pavlovy useknuté hlavy, že tam, kam padla a dvakrát poskočila, vytryskly tři prameny. Nad hrobem u Ostijské cesty byla od Konstantina Velikého zprvu jen menší basilika. Velkou svatyni v těchto místech začal budovat císař Valentinián II. r. 368 a dokončena byla asi kolem r. 390. V r. 1823 byla poškozena požárem a její obnovení dokončeno r. 1854.

                                                                                                                      (převzato z www.catholica.cz)

     

     

  • 24.06.2018 15:55

    24. červen - Slavnost NAROZENÍ SV. JANA KŘTITELE

    Svatý Jan Křtitel je omilostněným velikánem na rozhraní Starého a Nového zákona. Je velikým (podle předpovědi andělské) jak svým posláním, tak dokonalostí, se kterou úkolu svému dostál. V dějinách spásy zaujímá ojediněle významné místo. Jeho životopis je zaznamenán v evangeliích inspirovanými svatopisci. Zřídka líčí Písmo svaté život i dílo některého světce tak obšírně a tak slavně, jako Předchůdce Páně. Evangelijní životopis svatého Jana Křtitele líčí jeho početí a narození (Lk kap. 1), jeho vystoupení a působení (Lk kap. 3; Mt kap. 3; Jan 1; 3, 22-36), jeho uvěznění a mučednickou smrt (Mk 6, 14-29). Sám božský Spasitel je takřka autorem kanonisační buly tohoto světce, neboť slavně a veřejně jej vyhlašuje za nejvýznamnějšího proroka, za největšího mezi zrozenými ze ženy, za nového Eliáše, za “svíci hořící a svítící”. (Lk kap. 7; Jan kap. 5).

    Právem oslavuje Církev tohoto velikána zvláštním způsobem. Všechny ostatní svaté a světice ve dny blahoslavené jejich smrti (den smrti byl jim narozeninami nebeskými). “U jiných světců a vyvolenců Božích” – dí svatý Augustin – “slaví se v Církvi onen den, ve kterýž narodili se pro věčnost, dokonavše život vezdejší a zvítězivše nad světem.” Jen u Panny Marie, bez poskvrny hříchu počaté, oslavujeme i počátek jejího pozemského života a stejně slavíme den narození. Předchůdce Páně, ježto tento světec “byl naplněn Duchem svatým ještě v životě své matky” (Mt 1, 15), svatý Jan, vstupuje do života v jasu milosti a darů Ducha Svatého.

     

                                                                                           (převzato z www.krasaliturgie.cz; upraveno)

     

1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>

Proč  se  vůbec

modlit  růženec ?

Lidé se mě často ptají, jestli se modlím růženec. Myslí si, že já jako moderní kněz, co jde s dobou, to přenechávám „bigotním  ženským“.

Modlím se ho každý den a rozjímám o něm.

Růženec mám nesmírně rád.

Modlím se ho na malinkém kulatém růženci -

- je to praktické a přitom nenápadné.

 

Rodinné  album  Panny  Marie

 

Růženec je rozjímání o dvaceti zásadních okamžicích  Ježíšova života, které prožívá také jeho matka. S růžencem můžeme rozjímat o Kristově životě a o nejzávažnějších momentech v životě jeho matky. Je to skvělé rodinné album. Střídá se v něm radost s utrpením a končí nádherným oslňujícím světlem: vzkříšením.

Otevřme rodinné album Panny Marie

a uvažujme o velkých okamžicích jejího života!

Vzývejme ji v modlitbě růžence.

Mějme stále v kapse „růžencové kolečko“,

které nám ulehčí kdykoliv a kdekoliv říkat

prostě jako dítě: „Zdrávas Maria…“

Omílání  stále  stejné  modlitby

 

Jednou z námitek proti růženci je tvrzení, že je to „omílání stále stejné modlitby, což unavuje a člověk při tom pak myslí na jiné věci“.  Myslím si ale, že opakuješ-li modlitbu „Zdrávas Maria“ soustředěně, pak, i když se občas v mysli odchýlíš, zůstáváš v proudu, v dechu lásky, který tě nese a oživuje. Růženec tě tak uvádí do povznášejícího ovzduší.

Modlitba totiž nepřitahuje nebesa k zemi. Je to povznesení tvého srdce k Bohu, který ví lépe než ty, co potřebuješ.

 

Bůh  počítá  i  s  (námi)  malými

 

            Bůh vždycky vykonal velké věci s malými a bezvýznamnými. Nedává přednost „hrdinům“, jako je Rambo nebo Schwarzenegger. V televizi vidíš chlapy svalnaté, pěkné na pohled, jak překonávají všechna nebezpečí a překážky. A ty jim věříš! Sdělovací prostředky ti říkají: „Nejsi-li krásný ani prachatý, ani svalnatý, mimořádně inteligentní, platíš za blbce.“  Bůh si však naštěstí počíná jinak!

 

Proč  se  vůbec  obracet  k Marii?

 

Pokud  měl člověk milující mámu, něžnou, pozornou, vždycky k dispozici, mazlivou, ráznou i laskavou, spravedlivou a schopnou říci i „ne“, dostal tak parádní výbavu. Moje máma je taková. A taková byla Maria. Jestli ale tvá matka nebyla taková, jakou jsi chtěl mít, tím spíše a  více se obracej k Marii!

 

Zpracováno podle knihy „Setkání s Marií“ od Guy Gilberta - kněze

pařížského podsvětí.  Vydalo Karmelitánské nakladatelství 2002

 

 

Kontakt

Římskokatolická farnost sv. Petra a Pavla, apoštolů
Hradní 19
Nový Hrádek
549 22

731 128 641

Vytvořeno službou Webnode