LITURGICKÝ ROK

  • 05.03.2019 13:24

    POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE K POSTNÍ DOBĚ 2019


    „Vždyť tvorstvo v očekávání touží po zjevení Božích synů.
    (Řím 8,19)
    Drazí bratři a sestry!
    Prostřednictvím Matky církve nám Bůh každý rok „dává připravovat se ve
    zbožnosti a horlivé lásce na slavnost velikonočních tajemství () v nichž
    rosteme k plnosti synovství skrze našeho Pána Ježíše Krista“ (srov. První
    preface postní). Tak můžeme kráčet od jedněch Velikonoc ke druhým směrem
    k naplnění spásy, kterou jsme již získali díky Kristovu velikonočnímu tajemství,
    „neboť naše spása je předmětem naděje“ (Řím 8,24). Tajemství spásy v nás
    během našeho pozemského života už působí a je dynamickým procesem, který
    zahrnuje také dějiny všeho stvoření. Svatý Pavel dokonce říká: „Vždyť tvorstvo
    v očekávání touží po zjevení Božích synů“ (Řím 8,19). V této perspektivě bych
    chtěl nabídnout několik podnětů k úvaze, jež by nás během nastávající postní
    doby doprovázela na naší cestě ke konverzi.
    1. Spása stvoření
    Slavení velikonočního tridua Kristova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání,
    vrchol liturgického roku, nás pokaždé vyzývá, abychom prožívali přípravu na ně
    s vědomím, že naše připodobnění Kristu (srov. Řím 8,29) je nedocenitelným
    darem Božího milosrdenství.
    Pokud člověk žije jako dítě Boží, pokud žije jako člověk vykoupený,
    pokud se nechává vést Duchem Svatým (srov. Řím 8,14) a dokáže poznávat
    a uvádět do praxe Boží zákon, počínaje zákonem vepsaným do jeho srdce a do
    přírody, pak koná dobro i pro stvoření a spolupracuje na jeho vykoupení. Proto
    si stvoření, jak říká svatý Pavel, toužebně přeje, aby se projevily Boží děti, tedy
    aby ti, kdo se těší z milosti Ježíšova velikonočního tajemství, naplno prožívali
    jeho plody, jež mají dosáhnout své plné zralosti vykoupením samotného
    lidského těla. Když Kristova láska promění život svatých – ducha, duši i tělo –
    oni vzdávají Bohu chválu a modlitbou, kontemplací a uměním do ní zapojují
    i tvory, jak to podivuhodně ukazuje Píseň bratra slunce sv. Františka z Assisi
    (srov. encyklika Laudato si’, 87). Avšak harmonie vytvořená vykoupením je na
    tomto světě stále ještě ohrožována negativní silou hříchu a smrti.
    2. Zničující síla hříchu
    Když totiž nežijeme jako Boží děti, často se chováme vůči bližnímu i vůči
    ostatním tvorům – ale také vůči sobě – zničujícím způsobem a více či méně
    vědomě akceptujeme, že je můžeme využívat ke svému potěšení. Převládající
    nestřídmost pak vede k životnímu stylu, který překračuje hranice respektu
    k našemu lidství i k přírodě. Řídíme se neovladatelnými touhami, které jsou
    v Knize moudrosti připisovány bezbožníkům, anebo těm, kdo při svém konání
    nedbají na Boha ani na budoucí naději (srov. 2,1-11). Pokud nejsme trvale
    zaměřeni na Velikonoce, na horizont Zmrtvýchvstání, je jasné, že se nakonec
    prosadí logika mít všechno hned a mít stále více.
    Víme, že příčinou všeho zla je hřích. Od chvíle, kdy se mezi lidmi objevil,
    přerušil naše spojení s Bohem, s ostatními lidmi i se stvořením, s nímž jsme
    spjati především prostřednictvím svého těla. Jakmile se přerušilo spojení
    s Bohem, byl narušen i harmonický vztah lidských bytostí s prostředím, v němž
    jsme povoláni žít, a zahrada se proměnila v poušť (srov. Gen 3,17-18).
    V důsledku hříchu se člověk považuje vůči stvoření za boha, cítí se být jeho
    naprostým pánem a neužívá jej pro cíle stanovené Stvořitelem, ale k vlastnímu
    zájmu, na úkor stvoření a druhých lidí.
    Když opustíme zákon Boží, zákon lásky, prosadí se zákon silnějšího proti
    slabšímu. Hřích, který sídlí v srdci člověka (srov. Mk 7,20-23) a projevuje se
    jako nenasytnost, touha po přehnaném blahobytu, nezájem o dobro druhých
    a často i o své vlastní, vede k vykořisťování tvorstva, lidí a životního prostředí
    s nenasytnou chtivostí, jež považuje každé přání za právo a dříve či později zničí
    i toho, kdo je jí ovládán.
    3. Ozdravná síla pokání a odpuštění
    Tvorstvo proto naléhavě potřebuje, aby se ukázali Boží synové a dcery,
    kteří by se stali „novým stvořením“: „Je-li tedy někdo v Kristu, je novým
    stvořením: to staré zaniklo, je zde to nové“ (2 Kor 5,17). Tím, že se oni projeví,
    i samotné stvoření může „slavit Velikonoce“; může se otevřít novým nebesům
    a nové zemi (srov. Zj 21,1). Jít směrem k Velikonocům znamená obnovu naší
    tváře a našeho srdce křesťanů skrze pokání, konverzi a odpuštění, abychom
    mohli prožívat celé bohatství milosti velikonočního tajemství.
    Tato „netrpělivost“ a očekávání tvorstva dojdou svého naplnění, až se
    projeví Boží děti, tedy až křesťané a všichni lidé s rozhodností podstoupí
    „námahu“ konverze. Celé stvoření je spolu s námi povoláno, aby „i ono bylo
    osvobozeno od poroby porušenosti a vešlo pak do svobody a slávy Božích dětí“
    (Řím 8,21). Postní doba je svátostným znamením této konverze. Vyzývá
    křesťany, aby s větší intenzitou a konkrétností vtělovali velikonoční tajemství do
    svého osobního, rodinného a společenského života, zvláště za pomoci postu,
    modlitby a almužny.
    Postit se znamená učit se proměňovat svůj postoj k ostatním lidem
    a tvorům: přecházet od pokušení všechno „pohlcovat“, abychom nasytili svou
    chamtivost, ke schopnosti trpět z lásky, která může naplnit každou prázdnotu
    našeho srdce. Modlit se, abychom se dokázali zříkat modloslužebnictví a pocitu
    soběstačnosti svého já a abychom prohlásili, že potřebujeme Pána a jeho
    milosrdenství. Dávat almužnu, abychom se zbavili pošetilosti, že můžeme žít
    a shromažďovat všechno pro sebe s iluzí zabezpečit se pro budoucnost, která
    nám nepatří. Tak budeme nacházet radost z plánu, který Bůh vložil do stvoření
    i do našeho srdce, plánu, jenž znamená milovat jeho, své bratry i celý svět a
    v této lásce nacházet pravé štěstí.
    Drazí bratři a sestry, „postní doba“ Božího Syna spočívala v tom, že
    vstoupil na poušť stvoření, aby se znovu stala onou zahradou společenství
    s Bohem, jakou byla před prvotním hříchem (srov. Mk 1,12-13; Iz 51,3). Kéž
    během naší postní doby projdeme stejnou cestou, abychom přinesli Kristovu
    naději také tvorstvu, které doufá „že i ono bude osvobozeno od poroby
    porušenosti a vejde pak do svobody a slávy Božích dětí“ (Řím 8,21).
    Nedopusťme, aby tato příznivá doba uplynula bez užitku! Prosme Boha, aby
    nám pomohl vydat se na cestu pravé konverze. Zanechme sobectví, nehleďme
    jen na sebe samotné a obraťme se k Ježíšovým Velikonocům; staňme se
    bližními pro bratry a sestry v těžkostech a sdílejme s nimi svá duchovní
    i hmotná dobra. Když takto konkrétně přijmeme do svého života Kristovo
    vítězství nad hříchem a nad smrtí, budeme na celé stvoření přitahovat jeho
    proměňující sílu.

     

    Vatikán, 4. října 2018,
    slavnost svatého Františka z Assisi

  • 12.01.2019 21:28

    13. leden 2019 – Svátek Křtu Páně

     

    Ruch Światło-Życie – DA św Anna w Warszawie

     

    V neděli po slavnosti Zjevení Páně (6.1.) se slaví svátek Křtu Páně.

    Připomíná událost, při níž byl Ježíš Kristus pokřtěn sv. Janem Křtitelem v řece Jordánu. Svátkem Křtu Páně končí vánoční období a začíná liturgické mezidobí. Svátek je především připomínkou Kristova veřejného zjevení světu...

        Svátek Křtu Páně: Prokažme dnešního dne úctu Kristovu křtu
    a řádně oslavme tento svátek.

    Kristův křest
    Kristus je ozářen světlem, dejme se spolu s ním ozářit i my. Kristus je křtěn, sestupme spolu s ním, abychom spolu s ním i vystoupili.

    Jan křtí, Kristus přistupuje: snad i proto, aby posvětil toho, kdo křtí. Zcela jistě však proto, aby do vody pohřbil starého Adama, dříve než posvětil nás a pro nás Jordán: a jako sám byl duch a tělo, tak aby byl také zasvěcen skrze Ducha a vodu.

     Křtitel se zdráhá, Ježíš stojí na svém. Já bych měl být pokřtěn od tebe, říká lampa Slunci, hlas Slovu, přítel Ženichovi: ten, jenž je větší než všichni, kdo se narodili z ženy. Prvorozenci veškerého stvoření: ten, jenž se zaradoval už v mateřském lůně, tomu, jenž byl v mateřském lůně uctíván; nynější i budoucí předchůdce tomu, který se zjevil a který se bude zjevovat. Já bych měl být pokřtěn od tebe. Dodej: a pro tebe. Věděl totiž, že se mu dostane křtu mučednictví a že mu jako Petrovi nebudou umyty jenom nohy.

         Ale to už Kristus vystupuje z vody. Přitom nese s sebou vzhůru svět a hledí na rozevřená nebesa, jež byla Adamovi i jeho potomkům uzavřena stejně jako ohnivým mečem ráj.

    Duch dosvědčuje božství, blíží se přece k sobě podobnému. Z nebe se ozývá hlas; odtud totiž pochází ten, jemuž se vydává svědectví. A v podobě holubice, viditelné v tělesné podobě, prokazuje Duch poctu i tělu, neboť také ono svou účastí na božství je Bohem; kromě toho před dávnými časy přinášela holubice radostnou zprávu o vysvobození od potopy.

         Prokažme dnešního dne úctu Kristovu křtu a řádně oslavme tento svátek.

    Usilujte o úplné očištění a očišťujte se. Vždyť z ničeho jiného se Bůh neraduje tolik jako z nápravy a spásy člověka, jemuž jsou určena všechna Boží slova a tajemství. Jako světlo hvězd světu buďte ostatním lidem živoucí silou stojíce jako dokonalá světla vedle onoho velikého světla, zaplaveni světlem nebeským, ozářeni čistěji a jasněji Trojicí, jejíž jeden paprsek vyzařující z jediného božství jste nyní částečně přijali v Kristu Ježíši, našem Pánu, jemuž buď sláva a moc na věčné věky. Amen.

    Z promluv svatého biskupa Řehoře Naziánzského (Oratio 39 in sancta Lumina, 14-16. 20: PG 36, 350-351. 354. 358-359)

    Se svolením převzato z Denní modlitby církve - breviáře

     

                             (převzato z www.liturgie.cz)

     

     

1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>

Proč  se  vůbec

modlit  růženec ?

Lidé se mě často ptají, jestli se modlím růženec. Myslí si, že já jako moderní kněz, co jde s dobou, to přenechávám „bigotním  ženským“.

Modlím se ho každý den a rozjímám o něm.

Růženec mám nesmírně rád.

Modlím se ho na malinkém kulatém růženci -

- je to praktické a přitom nenápadné.

 

Rodinné  album  Panny  Marie

 

Růženec je rozjímání o dvaceti zásadních okamžicích  Ježíšova života, které prožívá také jeho matka. S růžencem můžeme rozjímat o Kristově životě a o nejzávažnějších momentech v životě jeho matky. Je to skvělé rodinné album. Střídá se v něm radost s utrpením a končí nádherným oslňujícím světlem: vzkříšením.

Otevřme rodinné album Panny Marie

a uvažujme o velkých okamžicích jejího života!

Vzývejme ji v modlitbě růžence.

Mějme stále v kapse „růžencové kolečko“,

které nám ulehčí kdykoliv a kdekoliv říkat

prostě jako dítě: „Zdrávas Maria…“

Omílání  stále  stejné  modlitby

 

Jednou z námitek proti růženci je tvrzení, že je to „omílání stále stejné modlitby, což unavuje a člověk při tom pak myslí na jiné věci“.  Myslím si ale, že opakuješ-li modlitbu „Zdrávas Maria“ soustředěně, pak, i když se občas v mysli odchýlíš, zůstáváš v proudu, v dechu lásky, který tě nese a oživuje. Růženec tě tak uvádí do povznášejícího ovzduší.

Modlitba totiž nepřitahuje nebesa k zemi. Je to povznesení tvého srdce k Bohu, který ví lépe než ty, co potřebuješ.

 

Bůh  počítá  i  s  (námi)  malými

 

            Bůh vždycky vykonal velké věci s malými a bezvýznamnými. Nedává přednost „hrdinům“, jako je Rambo nebo Schwarzenegger. V televizi vidíš chlapy svalnaté, pěkné na pohled, jak překonávají všechna nebezpečí a překážky. A ty jim věříš! Sdělovací prostředky ti říkají: „Nejsi-li krásný ani prachatý, ani svalnatý, mimořádně inteligentní, platíš za blbce.“  Bůh si však naštěstí počíná jinak!

 

Proč  se  vůbec  obracet  k Marii?

 

Pokud  měl člověk milující mámu, něžnou, pozornou, vždycky k dispozici, mazlivou, ráznou i laskavou, spravedlivou a schopnou říci i „ne“, dostal tak parádní výbavu. Moje máma je taková. A taková byla Maria. Jestli ale tvá matka nebyla taková, jakou jsi chtěl mít, tím spíše a  více se obracej k Marii!

 

Zpracováno podle knihy „Setkání s Marií“ od Guy Gilberta - kněze

pařížského podsvětí.  Vydalo Karmelitánské nakladatelství 2002

 

 

Kontakt

Římskokatolická farnost sv. Petra a Pavla, apoštolů
Hradní 19
Nový Hrádek
549 22

731 128 641

Vytvořeno službou Webnode