VÁNOCE

  • 22.12.2018 20:30

    Doba vánoční - střípky z historických pramenů

    Doba vánoční - střípky z historických pramenů

          Z vánočního období je pravděpodobně nejstarší slavnost Zjevení Páně, dosvědčuje ji už v první polovině 3. století Klement Alexandrijský. Slavnost zjevení - řecky epifanie - v pohanském světě označovala příchod božstva nebo také slavnostní návštěvu panovníka ve městě či třeba jeho nástup na trůn.

    Křesťanský svátek měl zřejmě původně přebít egyptskou pohanskou slavnost narození boha Eóna slavenou z 5. na 6. ledna, při které se slavnostně nabírala voda z Nilu, případně jiné slavnosti východních bohů spojených s kultem slunce.
    O křesťanské epifanii bylo na Východě původně připomínáno narození Krista, ale též zjevení jeho slávy vážící se k vodě (křest a proměnění vody ve víno), i další zjevení jeho slávy (návštěva mudrců, nasycení zástupů). Snad nápodobou (podle logiky: přebít svátek narození pohanského boha) bylo v Římě Narození Páně od 4. století slaveno v den nepřemožitelného slunce, tj. 25. prosince, zatímco východní svátek epifanie byl převzat jako připomínka příchodu tří králů (případně křtu v Jordáně
    a zázraku v Káně). 

    Původ slavnosti Narození Páně 6. ledna nebo 25. prosince by mohl též souviset se stanovením data Ježíšova početí na den stvoření světa, potopy a Kristovy smrti
    (tj. 25. března; podle sekty Montanistů 6. dubna). 

    Epifanie - Narození Páně a jeho zjevení
           Klement Alexandrijský mluví o snaze určit den narození Páně (nikoli zatím
    o jeho oslavě) a zároveň o sektě Basilidiánů, kteří slaví Ježíšův křest vigilií v noci
    na 6. ledna. Historik Ammianus Marcellinus popisuje, jak císař Julián Apostata v den epifanie vstoupil do jednoho křesťanského chrámu v Galii. V této době tedy se tedy svátek epifanie musel slavit nejen na Východě, ale také na Západě, v dnešní Francii. Epiphanius ve svém spise proti herezím obhajuje, proč se Kristus musel narodil
    6. ledna, a zmiňuje, že tento den se udál také zázrak v Káně. Poutnice Egerie popisuje slavení epifanie ve Svaté Zemi - předchází vigilie na místě Ježíšova narození v Betlémě, procesí do Jeruzaléma, slavnostní bohoslužba i "vánoční" oktáv. Podle Jana Kassiána se ještě v 5. století v Egyptě den Ježíšova narození slavil
    6. ledna společně s jeho křtem. 

    Narození Páně 25. prosince • Epifanie 6. ledna
          Slavnost Narození Páně slavená 25. prosince musí pocházet až z doby
    po Nicejském koncilu (325), protože Ariáni tento svátek neznali a nikdy nepřijali.
    Její původ tedy bude ve 2. čtvrtině 4. století, a je snad spojen s částečným převzetím obsahu východního svátku Zjevení Páně v den, kdy se v antickém Římě slavil svátek nepřemožitelného slunce. Na konci 4. století Řehoř Naziánský (Konstantinopol)
    ve svých řečech spojuje Narození Páně a epifanii, ale vyděluje připomínku křtu. Augustin dosvědčuje starověké přesvědčení, že Kristus zemřel ve stejný den jako byl počat, a že tedy jeho narození připadá na 25. prosince. Z kázání svatého papeže Lva Velikého lze poznat, že Vánoce a Zjevení Páně byly v 5. století dvě oddělené slavnosti, že Ariáni Vánoce nepřijali, i že bylo nutné bojovat proti křesťanům uctívajícím božské slunce. 

                                       (převzato www.liturgie.cz)

  • 06.01.2018 20:45

    6. leden - Slavnost ZJEVENÍ PÁNĚ

    KLANĚNÍ TŘÍ KRÁLŮ

    Svátek Zjevení Páně, lidově zvaný sv. Tří králů, je svým obsahem téměř totožný se svátkem Narození Páně.

    V obou jde o to, že se Bůh zjevuje jako člověk, dokonce jako právě narozené dítě. K tomuto dítěti nejprve přiběhnou prostí pastýři, kteří slyší jásající anděly ohlašující slávu Boží na výsostech a dobrou vůli a pokoj lidem na Zemi. Ti přijdou pohnuti vnitřním puzením, které vychází z jejich srdce. Jdou za tím, kdo je jako oni, kdo patří do Izraele. K témuž dítěti o něco málo později dorazí i králové-mudrci, kteří z pohybu a postavení hvězd neomylně vyčtou, že se narodí velký král, a to v Izraeli.

    Jsou to cizinci a jinověrci. Je úsměvné, jak tito mužové vědy, moderně řečeno intelektuálové, kteří se dobrali poznání o narození Krále králů složitými výpočty a věděli o něm dříve, než k narození došlo, přijdou pozdě. Prostí pastýři jsou už zase zpátky u svých stád, když do Betléma vstupují učenci. Je tu skryto jakési ponaučení.

     
    Cesta rozumu může vést nespásnému setkání s Bohem, ale je složitá a dlouhá, protože vede všemi možnými oklikami pochyb. Cesta srdce je daleko přímější, ale vyžaduje, aby srdce bylo citlivé a vnímavé. V druhém svátku se tedy Kristus zjevuje pohanům a v postavách svatých králů je zosobněno přijetí Krista za krále všech.

         Tento svátek Zjevení bychom mohli z hlediska lidstva chápat jako svátek přijetí nebo uznání Krista. Scéna klanění králů přinášejících dary připomíná holdování velmožů a králů vazalských zemí nově korunovanému králi.  V linii tohoto uznání Kristovy vlády stojí dodnes to, že v tento den znamenáme dveře svých domů a domovů trojím křížkem a písmeny C, M a B. Tímto znamením se totiž přihlašujeme obnovenému království Božímu a tím vymezujeme prostor, v němž uprostřed rozlámaného, zlého a hříchem opanovaného světa chtějí křesťané žít plně podle řádu a zákona Božího. Tři známé litery nejsou začáteční písmena jmen králů: Kašpar, Melichar, Baltazar. Je to sice starobylý, přece však pozdní výmysl. Ta zkratka znamená:
    Pán žehnej tomuto domu.

    Hluboký smysl svátku zjevení Páně nám přibližují obrazy gotických malířů. Ne vždy je to, co bude dále popsáno, přesně stejné, ale základní smysl zůstává. Pro tento výklad se přidržíme na symboly bohatého, krásného, ale dobře čitelného obrazu z oltářního cyklu Mistra Vyšebrodského.

          Na jeho desce vidíme Ježíška sedět na klíně Mariině. Ta, oblečena jako královna, sama sedí na trůně. Maria, lidská dcera, reprezentuje zde Zemi
    a celé stvoření. Kristus na jejím klíně je králem všeho stvořeného. V horní části obrazu jsou ovšem vidět andělé, služebníci Boží, kteří vedou krále
    a vlastně je ke Kristu uvádějí. Králi země slouží andělé, což jasně ukazuje, že je to Bůh, nebeský král.

    Postavy králů mají celou řadu významů. Předně znamenají tři fáze lidského života. Jeden je mladý, druhý je zralý muž, třetí je stařec.  Říká se tím, že Kristus je Pánem každého života od počátku do konce. Králové jsou však
    i vladaři všeho pozemského času. Mladý král je králem budoucnosti. Na našem obraze je oblečen do zeleného roucha naděje. Překvapivé je, že králem přítomnosti je král stařec. Ten na obrazech zpravidla klečí u Ježíška a něco koná. Na našem obraze jednak líbá ručku dítěte, jednak mu podává dar zlata. Králem přítomnosti, tohoto právě probíhajícího děje, je král stařec proto, že jsoucí okamžik brzo přejde do velikého prostoru minulosti. Právě tak jako stařec upadne do spánku smrti. Zralý muž, který stojí trochu nakloněn nad ním, je pak králem minulosti. Nedejme se zmást tím, že se jeví proti starci velmi mladě. Zralost a plnost žití přichází v gotické představě teprve v hodině smrti. Smrt také zastavuje čas života, takže v této plnosti uzrání již navždy zůstaneme. Dalo by se říci, že každý v plné síle své osobnosti. Tento král je králem snědé, až i černé tváře. To ovšem není způsobeno sluncem, jak zpívá sazemi umouněný chlapec při tříkrálové koledě.  Je to způsobeno stínem smrti, který leží nad minulostí. Tvář jiného krále je ve stínu. V tomto smyslu ukazují králové, že Kristus je Pánem veškerého času, je králem věčně.

    Také dary, které králové přinášejí, mají symbolický význam. Jsou to substance v té době všech známých skupenství. Zlato zastupuje jako dokonalý kov všechno, co je skupenství pevného. Kadidlo zastupuje vše, co je skupenství pevného, a kapaliny zastupuje myrrha. Tu přináší král s temnou tváří, neboť to byla mast užívaná při pohřbech.  Není nic a nikdo, co by se vymykalo z Kristovy Boží suverenity.

    Chceme-li o Vánocích přemýšlet o našem vlastním životě, mohli bychom se dát vést tímto obrazem a ptát se: Je opravdu Kristus Pánem mého života? Odevzdávám mu opravdu všechen čas a patřím mu, ať bdím, či spím, ať jdu, či sedím, ať pracuji, či odpočívám? Jsou moje práce udělány a činy vykonány tak, že mají hodnotu ryzího zlata? Jsou moje myšlenky vonné jako líbezný dech kadidla a stoupají tak moje chvály k nebi? Je řeč, která vytéká z mých úst, když mne sevřou bolest a starosti, ohlašovatelky údělu a smrti, hojivá vonná píseň odevzdanosti? Anebo je to jinak? Je obydlí, které značím jako Kristovo království, vskutku místem harmonického pobývání lidí, kteří se řídí příkazem o vzájemné lásce?

    Budete-li při odpovědích poctiví, přeji Vám, abyste zažili něco jako já. Kladl jsem si ty otázky a byl jsem stále více zahanben.  A tu zazvonil zvonek a stály tam děti, zpívaly tříkrálovou koledu a černý vzadu vystrkoval bradu a já mu záviděl, že ho za chvíli čapne maminka a umyje ho a dá ho spát. A tu mě napadlo, že sna i mne jednou, rozjiveného a umazaného, tak umyjou a uloží spát a až se probudím, budu se usmívat při pomyšlení, že jsem měl černou tvář.

     

    Co všechno?

    Za noci posvátné
    napadne tiše sníh.
    A stopy, kníže, tvé
    zazáří v závějích.

    Zazvoní rolničky
    a vzplane stromeček
    i králů pokora
    u prostých jesliček.

    A jako štěrbinou
    od dveří chrámových
    pruh světla dolehne
    do duší vyprahlých.

    Za noci milostné
    napadne tiše sníh
    a vítr přeříká
    legendu ve větvích.

     

    24. 12. 1957

     

                                          (převzato z: P. Petr Piťha,  Vánoce;  vyd. Poustevník 2008)

  • 06.01.2018 20:34

    3. leden – Nejsvětější Jméno Ježíš

    Jméno Ježíš pochází z řeckého Jesús, odvozeno z hebrejského Ješua, zkrácené formy Jehošua: „Jahve je záchrana“ – „Bůh zachraňuje“. Dítě zrozené z Panny Marie je nazváno Ježíš, „protože zachrání svůj lid od hříchů“ (Mt 1,21).

    Jméno Kristus je odvozeno z řeckého Christos, což je překlad hebrejského mašiah (mesiáš), „pomazaný“.

    Spojení obou jmen: "Ježíš Kristus" pak vyjadřuje, že Ježíš Kristus je pravý Bůh a zároveň pravý člověk přinášející člověku záchranu (spásu).

     

    Nejkratší modlitbou je vzývání Ježíšova jména. Když člověk vysloví slovo Ježíš, dovolává se tím Boha jako * vytržení z nebezpečí * dárce naplněného života * osvobození * vykoupení * spásy * vyléčení * ochrany * vítězství * a * pokoje. Během staletí se pak mezi křesťany vyvinula i tzv. Ježíšova modlitba, která je založena právě na vzývání Jména Ježíš.

     

    Ježíš slibuje těm, kdo se budou při modlitbě dovolávat jeho jména, že budou vyslyšeni (Mk 16,17-18; Jan 14,13-14 a 16,23-24). Sv. Lukáš dosvědčuje na několika událostech (Lk 9,49; 10,17; Sk 3,1-16 a 4,8-12; 16,16-18) účinnost s vírou spojeného vzývání Ježíšova jména.

     

    Ježíš ("Bůh je spása") je Immanuel ("Bůh je s námi“). (srv. Mt 1,21-23)

    Ježíš je nejkrásnější ze všech jmen (ze stejnojmenné písně)         

                                                                         (převzato z www.pastorace.cz

1 | 2 | 3 | 4 >>

Kontakt

Římskokatolická farnost sv. Petra a Pavla, apoštolů
Hradní 19
Nový Hrádek
549 22

731 128 641

Vytvořeno službou Webnode