LITURGICKÝ ROK

• 16.09.2019 08:06

  16. září - Svatá Ludmila

  

       Sv. Ludmila se narodila kolem r. 860, pravděpodobně na hradě Pšov
  v místech dnešního Mělníka. Její otec Slavibor byl knížetem malého kmene Pšovanů obývajících část úrodného Polabí. Kolem r. 874 byla Ludmila provdána za Bořivoje I., knížete Čechů. V rozmezí let 869-883 byl český kníže pokřtěn na Velehradě snad samotným Metodějem. Členy slovanské misie na Levém Hradci byla pokřtěna i Ludmila.

     Manželství Bořivoje I. a Ludmily bylo požehnáno třemi syny a čtyřmi dcerami. Po otci vládl nejprve nejstarší Spytihněv I. a po něm mladší Vratislav I. Ten byl ženat s Drahomírou, pocházející ze slovanského kmene Stodoranů. Když Drahomíra ovdověla, bylo jejím synům pravděpodobně třináct (Václav) a sedm let (Boleslav). Zemští velmožové tehdy rozhodli svěřit jí regenství v zemi, zatímco Ludmila, babička kněžiců, měla dohlížet na výchovu budoucích vladařů, což vneslo mezi obě ženy neshody. Proto se Ludmila uchýlila na své vdovské sídlo Tetín, kde ji v noci z 15. na 16. září 921 přepadli členové Drahomířiny družiny a zardousili ji jejím vlastním závojem. Vrahové, patrně instruováni, přísně dbali na to, aby nebyla prolita krev, což bylo tehdy nezbytnou podmínkou pro mučednictví.

       Po vraždě uprchl i kněz Pavel Kaich, a tak neměla první historicky známá česká kněžna ani církevní pohřeb. Služebnictvo zahrabalo její tělo u hradební zdi. Nad místem vraždy dala Drahomíra z původního obytného domu zřídit chrám sv. Michala (dnes sv. Jana Nepomuckého). Brzy po svém nástupu na knížecí trůn dal sv. Václav vyhnat matku z Prahy (snad na Budeč) a dne 10. listopadu 924 dal
  za účasti světícího biskupa Michala převézt ostatky své babičky do svatojiřského chrámu na Hradě pražském, založeném jeho otcem Vratislavem I. U chrámu pak založili Boleslav II. a ctihodná Mlada první český klášter vůbec a uvedli
  do něj benediktinky, které pečovaly o šíření kultu první české světice. Písemně je však tato úcta doložena až od konce 11. století.

       Úcta k české prvomučednici rychle rostla, pražský biskup Ota již nedovolil
  bez papežského souhlasu hýbat s jejími ostatky při přestavbě chrámu po požáru z roku 1142. Její svatost byla oficiálně uznána v letech 1143-1144, kdy dlel
  v Praze papežský legát Quido kardinál di Castello. Za biskupa Daniela I. se dostaly části jejích ostatků do několika oltářů pražské diecéze a biskup Daniel II. ji dal ve svém rukopisu De civitate Dei vymalovat mezi čestné patrony.

       Za Karla IV. byl nad hrobem vytvořen náhrobek vysoké umělecké hodnoty. Když byla v roce 1981 otevřena její hrobka, byla mezi kostmi nalezena i bílá hedvábná látka s vetkaným geometrickým vzorem – nepochybně závoj, kterým si vdané ženy zavíjely hlavu.

       Veškeré dochované písemnosti popisují kněžnu Ludmilu jako laskavou, milosrdnou a horlivě zbožnou ženu. Sv. Ludmila, česká prvomučednice, se stala nejen patronkou vinařů, babiček, matek a křesťanských vychovatelů, ale především českou spolupatronkou, často nazývanou Matka české země.

       Sv. Ludmila je zobrazována v dlouhém šatu s hlavou pokrytou závojem, případně knížecí čapkou. Jejím hlavním atributem je stočený závoj nebo šál kolem krku, případně provaz, který drží v ruce. Ojediněle má v ruce misku s hrozny nebo staroboleslavské paladium. Často bývá zobrazována spolu s malým sv. Václavem, kterého vyučuje. Její památka se slaví 16. září a místem posledního odpočinku je bazilika sv. Jiří na Hradčanech.

   

                        (převzato z webu ŘK farnosti sv. Ludmily v Praze na Vinohradech)

   

• 14.08.2019 16:51

  K čemu nám slouží Slavnost Nanebevzetí Panny Marie?

    

  

  Angelo Scarano

  K čemu nám slouží tento svátek? Máme-li parafrázovat jeden výrok sv. Bernarda, tento svátek není pro ni, ale pro nás. Proč? Povzbuzuje nás, abychom se nechali proměňovat Kristem už teď, abychom tak jednou zažili přetékající Boží slávu.

   

  A sv. Bernard dále nabádá: „Vzchopme se už konečně, bratři, povstaňme s Kristem, usilujme o to, co pochází shůry, a mysleme na to. Vzhlížejme s touhou k těm, kteří touží po nás, spěchejme k těm, kteří nás očekávají, předložme přání svého srdce těm, kteří nás vyhlížejí. Přejme si nejen být ve společnosti svatých, ale mít i účast na jejich štěstí, a toužíme-li po jejich přítomnosti, ucházejme se velmi horlivě také o to, abychom měli účast na jejich slávě. V této ctižádosti není nic zhoubného a vroucí touha po takové slávě není nic nebezpečného.
  A druhá touha, která nás naplňuje při slavení památky svatých, směřuje k tomu, aby se i nám ukázal Kristus, náš život, tak jako se ukázal jim,
  a abychom se také my s ním ukázali ve slávě.“
  
  A tak, přestože nám nohy neslouží jako dřív, sluch, zrak, paměť nám slábnou – čekáme, že dostaneme nové tělo (nové nohy, ucho) – nebude to však návrat zpátky (do našich šestnácti let), ale život prozářený Boží přetékající slávou.
  
  
                                                                      (Převzato z: www.pastorace.cz).